NOVÝ ZAČÁTEK

5.

 Loď po několika hodinách plavby konečně dorazila k německým břehům. To pro mě znamenalo, že se musím proměnit a nepozorovaně zmizet. Jediné, co mi dělalo starosti, bylo světlo. Vzhledem k tomu, že začalo léto, slunce zapadá celkem pozdě a je velmi nezvyklé vidět sovu létat přes den. Co nejrychleji jsem zamířila k okraji města s nadějí, že se schovám v nejbližším lesíku. Byl tu takový zvláštní hustý vzduch a těžce se mi letělo. Za městem jsem konečně zahlédla pole. To je dobré znamení. Pole se pak střídaly s vesnicemi a konečně jsem v dálce zahlédla les.

Slunce mi pražilo do zad a po už to začínalo být nepříjemné. Konečně jsem se snesla k lesu. Vletěla jsem mezi stromy. Překvapilo mě, že les byl i přes sílu slunečních paprsků poměrně temný. Nastal čas splnit si svůj slib.

Našla jsem si hustý listnatý strom, který přímo sliboval ochranu před nechtěnými návštěvníky. Z posledních sil jsem se proměnila zpátky. Použila jsem kouzlo, kterým se několik větví proměnilo na provizorní houpací síť. Byla jsem ze země přímo neviditelná. Bylo odpoledne. Vypila jsem zbytek vody, co jsem měla, znovu láhev naplnila a pak s úlevou ulehla.

*

Spala jsem dlouho. Tak dlouho, že mě probudilo vycházející slunce. Přes den určitě nepoletím. Jelikož moje únava rychle přešla, rozhodla jsem se, že chvíli budu pokračovat po svých. Aspoň si taky protáhnu nohy. Vytáhla jsem Siriusův kompas. Tentokrát jsem ale nepotřebovala vidět místo. Stačila mi střelka ukazující k domovu. Vydala jsem se lesem a doufala, že nenarazím na žádného myslivce a už vůbec ne na bystrozora.

Když slunce začalo zapadat, nohy mě už neskutečně bolely. Nejen že mám v nohách, které jsem za posledních pár dní moc nepoužívala, mnoho kilometrů, ale taky jsem svou neuvěřitelnou šikovností několikrát zakopla, narazila si prsty a prošla divokými malinami, jejichž trní mi rozedralo nohy do krve. Celá vyčerpaná jsem se rozhodla znovu přemístit. Nebyla jsem si jistá, jestli je to dobrý nápad. Utěšovala jsem se tím, že sledovat můj pohyb mimo Británii pro ně bude složitější.

Přenesla jsem se do lesíka za naším domem, kde jsem trávila většinu svého dětství. Sotva se moje nohy dotkly lesního porostu, věděla jsem, že tahle možnost je taky špatná. Už se ale nedalo nic dělat. Máma určitě bude vědět, že jsem utekla z domova. Zároveň tohle určitě bylo první místo, kde mě hledali.

Chvíli jsem čekala, jestli se něco nebude dít nebo jestli se někde náhodou neobjeví bystrozor. Nikde nikdo. V domě jsem zahlédla nějaký pohyb a pak se rozsvítilo v kuchyni. Jako na povel mi zakručelo v břiše. Oknem jsem viděla mamku. Měla na sobě svůj oblíbený župan a vlasy zamotané v ručníku. Asi měla dlouhý den. Ještě jsem se rozhlédla kolem sebe a pak se připlížila k zadním dveřím. Lehce jsem zaťukala a čekala, jestli mi otevře.

Ahojte všichni :) teď je takový nemilý období. Zkouškový :/ buď to znáte nebo poznáte. Děkuju vám všem za trpělivost a za krásné komentáře <3 moc to pro mně znamená :3