NOVÝ ZAČÁTEK

2.

 Probudilo mě dupání koňských kopyt. Když jsem se podívala na hodinky, zjistila jsem, že jsem spala sotva dvě hodiny.

„Ale tati! Moon je můj kůň! Nemůžeš ho prodat!" Zaslechla jsem zezdola ubrečený dívčí hlas.

„Já vím, miláčku, ale musíš pochopit, že chov takového koně je velmi nákladný. Už si ho nemůžeme dovolit. Našel jsem mu nového pána. Bude se tam mít lépe než tady." Odpověděl jí otec.

„Ale předtím jsme to zvládali." Opáčila dcera. Kůň, jako by jí rozuměl, souhlasně zařehtal. To je smutné.

„Předtím jsme neměli takové problémy, jako máme teď. Doufám, že jednou pochopíš, proč jsem to udělal." Slyšela jsem cinkání řetězu, otevírání dveří od stáje následované zvuky koňské chůze.

„Pojedu s tebou. Můžu?" Popotáhla dcera.

„Dobře. Tak dojdi zamknout dům. Naložím Moon do auta. Do Manchesteru je daleká cesta. Musíme vyjet co nejdříve." Manchester. To je na opačnou stranu než potřebuju. Aspoň myslím. Když se nesvezu, tak se alespoň v klidu vyspím. Po chvíli jsem slyšela nastartování motoru a poté odjíždějící auto ze štěrkové příjezdově cesty. Bylo mi z toho smutno. Chudák dítě.

*

Znovu jsem se probudila před západem slunce. Najedla jsem se a proměnila se. Byl čas vyrazit. Na chvíli jsem zaváhala. Jak daleko je to vůbec do Londýna? Neměla jsem nejmenší tušení, kde to právě jsem. Vyletěla jsem ze stodoly. Jak bych to mohla zjistit? Buď můžu pokračovat podél kolejí a vědět to nebudu, nebo se vydám podél silnice, kde určitě někde bude značka. Vybrala jsem si druhou možnost. Letěla jsem stranou, aby si mně projíždějící nevšimli. Konečně jsem před sebou uviděla ceduli. Přistála jsem za křovím a proměnila se. Bylo by celkem divné, kdyby sova studovala ceduli u silnice. 

V klidu jsem došla až k ceduli. První, co mě zarazilo, bylo nejbližší město. Edinburgh. Co? Ještě pořád jsem ve Skotsku? Neletěla jsem náhodou na druhou stranu? Vytáhla jsem Siriusův kompas. Střelka ukazovala, že sever, odkud jsem letěla, je za mnou. Když jsem jela vlakem, nepřišlo mi, že bychom jeli tak dlouho. Jak dlouho to trvá přes celý ostrov? Kouzla jsou v tomhle neskutečná. Sjela jsem očima o kus níž. Manchester. Takže jsem se mohla svézt s tou rodinou. Úplně naspodu cedule byl napsaný Londýn. Číslo, které bylo napsané vedle něj, mi málem zastavilo srdce. 364 mil. 

Tak takhle to nepůjde. Než bych se tam dostala, zabralo by mi to minimálně týden a došlo by mi všechno jídlo. Nezbývá nic jiného, ne se přenést. Malou nepříjemností v tom je, že v Londýně znám pouze čtyři místa. Nádraží, park u neznámé řeky, park na Grimmauldově náměstí a Příčnou ulici. Všechna tahle místa jsou velice riskantní. Podívala jsem se na kompas v mé ruce.

„Na které místo v Londýně je bezpečné se nepozorovaně přemístit?" Zeptala jsem se ho. Chvíli mu to trvalo. Nakonec se na plošce objevila polorozpadlá budova. Dovnitř bych se neodvážila, ale přenést se na střešní terasu by neměl být problém. Vydala jsem se opět schovat do křoví. Nechtěla jsem, aby mě někdo při přemisťování viděl.

*

Přistála jsem uprostřed střešní terasy. Tak, jak jsem si to představovala. Londýn byl v tuto večerní dobu velmi rušný. Oproti tiché farmě to byl celkem šok. Na terase bylo několik pytlů s cementem, cihly a nějaké zednické náčiní. Opatrně jsem přešla ke kraji a podívala se na ulici pode mnou. K mému velkému překvapení jsem pod sebou neviděla jen ulici plnou aut a spěchajících lidí. Naskytl se mi pohled na řeku Temži s jejími mosty, BigBen, Westminsterský palác a slavné Londýnské oko. Byla jsem celkem v centru. Všechno to bylo hezky nasvíceno. Sáhla jsem do tašky pro jablko. Tohle bude ještě dlouhá noc.