NOVÝ ZAČÁTEK

2. kapitola

Když jsem promluvila, hlas se mi třásl rozrušením. Stále přetrvávající pocit nevolnosti taky nebyl zrovna dvakrát nejpříjemnější. Táta mlčel a rozhlížel se kolem sebe. Udělala jsem to samé. Všechno kolem mě vypadalo staromódně a cize. Kousek před námi byl malý obchod a na stěně vedle něj vysel velký... pohybující se plakát. Zatřásla jsem hlavou ve snaze že se probudím zase doma v obýváku, ale nepomohlo to. Zasoustředila jsem se na nápisy okolo. Všechno bylo anglicky. Polkla jsem knedlík, co se mi udělal v krku.

"Tati..?" Než jsem stihla svou prvotní otázku zopakovat, přerušil mě.

"Mayo. Vítej v mé rodné vesnici. Vítej v Prasinkách," usmál se na mě a čekal na mou reakci. Já však zůstala stát s otevřenou pusou. "No tak. Aspoň dýchej."

"Ale jak..? Vždyť jsme byli.. a teď jsme..?" Nemohla jsem ze sebe vymáčknout celou smysluplnou větu.

"Přenesl jsem nás. Už nikdy nechci vidět jak někdo, zvláště tvoje máma, ubližuje mojí jediné malé holčičce. Ty za tohle nemůžeš a nemá právo na tebe za to vztáhnout ruku. Tady budeš v bezpečí. A taky uvidíš svoji babičku a dědu, nemáš radost? No nic. Pojď za mnou," popadl mě za ruku a vedl dál zasněženou ulicí. V mlze jsem rozeznávala další a další budovy v dálce. Spousta budov. Spousta obchodů. Nakonec jsme se zastavili před domem s ošoupaným zlatým nápisem Čajovna.

"Domov sladký domov," zašeptal táta anglicky.

"Jsme v Anglii? To jako vážně?" Zeptala jsem se ho po chvíli ticha. Stáli jsme před obchodem a nikdo se neměl k tomu udělat první krok.

"Ano. Měla by sis oprášit angličtinu. Pochybuju, že se tady s někým domluvíš česky," usmál se. Nejistě jsem se ušklíbla. "Copak? Nejsi si svojí angličtinou jistá?"

"Momentálně si nejsem jistá vůbec ničím," zamumlala jsem. Táta nadzvedl svůj kabát a z kapsy vylovil středně dlouhý kus hladkého dřeva.

"Tati.." koukala jsem na něj vytřeštěnýma očima, když mi tou věcí ukázal na hlavu. Něco si zamumlal a pak se konec té věci rozzářil slabou modrou září. Když to zmizelo, musela jsem na chvíli zavřít oči. Hlavou mi poletovaly různá slova z obou jazyků. Trochu jsem se bála že když promluvím, budou ze mě vypadávat věty s kombinací obou jazyků, jako bych snědla slovník.

"Teď už si můžeš být jistá aspoň tou angličtinou. Připravená?" Hlavou mi probíhaly různé myšlenky. Co mě trochu vyděsilo bylo, že všechny byly v angličtině. Nezmohla jsem se na jediné slovo a tak jsem jen přikývla.

Když jsme vešli dovnitř, okamžitě mě pohltila vůně různých druhů čajů a starých knih a novin.

"Mami? Tati? Je tu někdo?" Zavolal táta směrem do tmy. Pozorně jsem začala prozkoumávat svoje okolí. Z venku obchod nevypadal nic moc. Ošuntělá dvoupatrová budova s oprýskaným nápisem a několika okny. Když se ale vešlo dovnitř, člověku úplně spadla brada. Čajovna byla uvnitř obrovská. Všude byly vysoké knihovny sahající až do druhého patra plné nejrůznějších knih, stolky a velká křesla a pohovky. Bylo to jako v pohádce.

"Nádhera," zašeptala jsem ohromeně. Táta se vydal do druhého patra. Vypadalo celkem podobně jako to dolní. Knihovny a místa k sezení. Z horního patra vedla krátká chodba dál do srdce domu. Překvapilo mně, že na jejím konci byla další knihovna. Když jsme k ní došli otočila jsem se na tátu.

"A co teď?" Zeptala jsem se, i když jsem trochu tušila co přijde teď. Táta mi neodpověděl. Jen namířil hůlkou (kouzelníci nebo čarodějové mají hůlku že?) na knihovnu a něco pošeptal. Konec hůlky se rozzářil a pak zase zhasl. Nic se nestalo.

"Fungovalo to?" Zeptala jsem se nejistě. Táta natáhl ruku a ta mu projela skrz knihovnu. "No doprčic!" Vyjekla jsem. Táta se jen zasmál, vzal mě za ruku a protáhl mě knihovnou. Bylo to jako bych procházela silovým polem. Nebo aspoň myslím že by to takové bylo kdybych jím někdy prošla. Před námi se rozprostírala velká místnost osvětlená svíčkami. Vypadalo to tu velmi útulně. Vlevo byl velký jídelní stůl, vpravo od nás byl krb s hořícím ohněm, kolem kterého stálo několik křesel, po obou stranách krbu byly knihovny (jako by jich nebylo už v obchodě dost) a naproti nám byly dveře, které se právě otevřely. Ze dveří vyšla starší paní, která se vřele usmála, když její pohled padl na tátu. Moje babička.

"Gregu! To už je týdnů, co jsi tu byl naposledy. Už jsem si začínala myslet, že jsi na nás zapomněl," její úsměv se ještě rozšířil. Táta se k ní vydal s úsměvem a otevřenou náručí.

"Vždyť jsem ti posílal minulý týden dopis, mami." Objal ji a pak se otočil ke mě. "Jsem velice rád, že ti můžu konečně osobně představit moji malou holčičku Marianu." Mávl na mě, abych se k nim přidala. Grrr. Nesnáším, když mi tak říká.

"Moje milovaná vnučka! Konečně tě vidím na vlastní oči. Merline. Nejsi už tak malá jako na fotce co jsem viděla. Gregu. To jsi ji nemohl přivést dřív? Říkala jsem ti, že odejít z našeho světa je hloupost. A teď to vidíš. Neznám svoji vlastní vnučku!" S nadšením mě objala. Byla jsem strašně ráda, že jsem ji konečně poznala. Jediná babička, co si jakž takž pamatuju, zemřela když mi bylo pět. O tátových rodičích jsem věděla jen to, že žijí v Anglii. Žádné fotky. Žádný kontakt. Až do teď.

"Taky jsem moc ráda, že tě konečně poznávám." Řekla jsem a o malý kousíček se odtáhla, abych se na ni podívala.

"A kde je táta?" Zeptal se taťka.

"Měl nějaká zařizování na ministerstvu kvůli obchodu, ale měl by každou chvíli dorazit. Pojďte si dát čaj. Máte hlad?" Otočila se a vedla nás dveřmi kterými přišla do kuchyně. Kuchyně byla velká místnost s kuchyňskými skříňkami, stolem s židlemi a velkou pracovní plochou. V rohu kuchyně byly další dveře, které nejspíš vedly do dalších místností.