NOVÝ ZAČÁTEK

5. kapitola

"Dobré ráno," pozdravila jsem a nalila si do hrnku čerstvou kávu.

"Jak ses vyspala, dítě?" Zeptal se mě děda a ukázal na prázdnou židli vedle sebe.

"Nic moc. Pořád jsem se budila," posadila jsem se a vzala teplý hrnek do obou rukou.

"Vidíš Gregu. Říkali jsme ti, abys ji tam neposílal takhle brzy. Musí mít v hlavě pořádný zmatek. Vždyť to jsou teprve dva dny co zjistila, že má nějakou moc. Co když to psychicky nezvládne? Co kdyby se.." začala mudrovat babča, když v tom se otevřely dveře a do kuchyně vešel vysoký starý muž. Měl dlouhé bílé vlasy, dlouhý bílý plnovous a světlý hábit až na zem.

"Nerad tě přerušuji, ale myslím, že se obáváš zbytečně, Ario. Maya bude jistě výborná studentka," pronesl a mrkl na ni.

"Albusi!" Zvolala a šla se s ním přivítat. Hádám, že se dobře znají. Tak proto mě bude učit sám?

"Netušili jsme, že přijdeš tak brzo ráno. Mohl jsi to alespoň naznačit," usmál se děda a potřásl si s Brumbálem rukou.

"Nerad vám narušuji pondělní snídani, ale den v Bradavicích začíná poměrně brzy. Profesoři nebudou rádi, že zdržuji studenty od vyučování. Dovoluji si ale říci, že studentům to vadit nebude," usmál se na mě a natáhl ke mě ruku. "Slečno Mariano Radfordová, velice mně těší. Mé jméno je Albus Percival Wulfric Brian Brumbál," potřásl si se mnou rukou. Díky bohu za to mé krátké.

"Mě také, profesore," usmála jsem se.

"Takže. Můžeme vyrazit?" Ohlédla jsem se nejistě na ostatní. Ti se na nás jen s úsměvem dívali. Babča nakonec pomalu přikývla. Než jsem stihla cokoliv říct, Brumbál nás přenesl.

Připadalo mi to jiné, než když jsem se přenášela s tátou. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Stáli jsme v nějaké chodbě před otevřenými do obrovské místnosti. Všechno mi to tu připadalo obrovské.

"Pojď za mnou. Než začneme, měli bychom ti vybrat kolej," řekl a vedl mě do velké místnosti před námi. Byly tam čtyři dlouhé stoly, u kterých po obou stranách seděli studenti. Jakmile jsme vešli, všechny rozhovory utichly a všechny oči se upřely na mě. Přejel mi z toho mráz po zádech. Na konci místnosti podél obrovského proskleného průčelí byl další stůl, u kterého seděli profesoři. Došli jsme až na konec a Brumbál se otočil čelem ke studentům.

"Vážení, omlouvám se za zpoždění a za zdržení od snídaně a výuky. Dnes se k nám připojí nová studentka. Byl bych velice rád, kdyby se jí její nová kolej ujala," mávl rukou a vedle něj se objevila stolička se starým kloboukem. Brumbál mi pokynul, abych si sedla. Z druhé strany ke mě přistoupila jedna z profesorek a nadzvedla klobouk.

"Posaďte se," vyzvala mě. Když jsem to udělala, opatrně mi dala klobouk na hlavu. Bylo mi trapně. Všichni na mě zírali jak sedím se starým kloboukem na hlavě, přes jehož okraj skoro nevidím.

"Ale! Tebe jsem tu očekával už delší dobu," promluvil klobouk. Proboha! Mluvící klobouk?!
"S tebou to nebude tak lehké, jak jsem si myslel. Máš toho v hlavě tolik. Jsi velice zvědavá, loajální, můžu s klidem říci, že cítím touhu po poznávání, máš kuráž a srdce na správném místě," mluvil na můj vkus až moc nahlas.  "Tak kam s tebou. Nebelvír? Havraspár? Mrzimor? Hmm.." to si jako mám vybrat sama? Byla bych ráda, kdyby už něco konečně vybral. Na tolik pozornosti nejsem zvyklá a myslím, že tohle není to jediné co mě dneska čeká. Najednou se mi myšlenky zatoulaly ke včerejšímu setkání s Fredem. Rozhlédla jsem se po všech stolech, ale nikde jsem ho neviděla.

"No dobrá. Nechť je to Havraspár!" Vykřikl konečně klobouk a od jednoho stolu se ozval potlesk. Profesorka mi sundala klobouk z hlavy a naznačila mi, abych se zapojila ke svým novým spolužákům. Všimla jsem si, že na mě jedna dívka zamávala a poplácala na volné místo vedle sebe. Nasadila jsem úsměv a šla se k ní posadit. Když jsem se přiblížila ke stolu, objevilo se na něm jídlo. Snažila jsem se nevypadat vyděšeně ani překvapeně. Nic z toho si ale nedám.