NOVÝ ZAČÁTEK

XL.

Dnes nastal den pohřbu. Ráno jsem se proměnila a odletěla směrem k Prasinkám. Díky Quickovi jsem se naučila dobře létat i přistávat. Nejprve jsem udělala kolečko kolem hřbitova. Nevěděla jsem, v kolik to začne. Na hřbitově nebyla ani noha, tak jsem se vydala k domovu. Za těch pár dní, co jsem tu nebyla, se to tu moc nezměnilo. Výloha byla stále vymlácená. Táta asi neměl sílu na to, aby to opravil. Vyletěla jsem k oknu, které bylo do mého pokoje. K mému velkému překvapení bylo otevřené. Usadila jsem se ve stejné úrovní na protějším domě. Nechtěla jsem moc riskovat.

"Na co tu čekáš?" Přisedl vedle mě Quick.

"Přemýšlím."

"Nad čím?"

"Nevím, jestli to zvládnu. Pohřeb. Vidět tátu. Určitě tady bude i Arthur."

"Víš, že se můžeš kdykoliv proměnit zpátky v člověka."

"Já vím. Jenže pak bude těžší odejít."

"Odejít? Kam?"

"Daleko. Najít sama sebe," odrazila jsem se a přeletěla na parapet mého okna. Měla bych si vzít nějaké věci. Vím, že moje cesta povede do Švýcarska. Takže by bylo dobré mít nějaké teplejší oblečení. Blíží se sice léto, ale v horách bude zima. Jídlo v tomhle pokoji asi nenajdu. Sletěla jsem na podlahu a proměnila se. Chvíli mi trvalo, než jsem chytla rovnováhu. Rozhlédla jsem se po pokoji. Něco bylo jinak, než když jsem odjížděla. Můj kufr ze školy byl položený vedle skříně, na stole byla připravená dopisní souprava a postel byla rozestlaná. Někdo tu přespává. Nejpravděpodobněji to je táta. Zabolelo mě z toho u srdce. Jsem tak strašně sobecká. S povzdechem jsem se otočila ke svému kufru. Vytáhla jsem dva svetry, jedny kalhoty, nějaké prádlo a trička. Všechno jsem to nacpala do kabelky. Díky Bohu za kouzla. Z tajné skrýše jsem vytáhla peníze, co jsem si ušetřila. Bez nich bych byla ve světě asi nahraná. Nebylo to sice moc, ale na přežití to snad bude stačit. Pak jsem zavřela kufr, rozhlédla se po pokoji, jestli jsem nezanechala nějaké stopy a proměnila se zpátky do soví podoby. Povzdechla jsem si, jestli toho jsou sovy schopné, a vyletěla jsem ven.

"Jak dlouho se chystáš být pryč?" Houkl na mě Quick, když jsem dosedla vedle něj na střechu.

"To nevím. Doufám, že moc dlouho ne." Na chvíli jsem se odmlčela.

Na ulici se začali shromažďovat lidé. Většinu z nich jsem neznala, ale našlo se tam pár tváří, které jsem někdy viděla během léta v čajovně. Z domu vyšel táta. Při tom pohledu mě úplně zamrazilo. I na dálku jsem rozpoznala rudé opuchlé oči od pláče. Sotva se držel. Vedle něj šla nějaká blonďatá čarodějka, přibližně v jeho věku. Za ním z domu vyšel Arthur, teta Wanda s Theem. Všichni nesli obrovské kytice krásných květin. Babičce by se líbily. Srdce se mi málem zastavilo, když jsem v davu zahlédla tři zrzavé hlavy. Byl do pan Weasley s dvojčaty. Fred držel v rukou velkou kytici bílých lilií. Ani jeden z nich neměl ve tváři ani náznak úsměvu. Setkali se s tátou, prohodili pár slov, podali si ruce a pak se vydali na hřbitov. V zástupu lidí jsem zahlédla i další příbuzné. Byly tu i sestřenky. To musí mít Arthur radost. Teď je s těmi příšerami sám. Odrazila jsem se a letěla jinou cestou. Quick mi byl hned v patách.

Na hřbitově bylo všechno připraveno pro venkovní obřad. Usadili jsme se s Quickem na desce, která byla částečně vrostlá do kmene stromu. Krytá větvemi ale s dobrým výhledem. Po chvíli dorazil i smuteční průvod. Rozloučení mohlo začít.

*

Až se proměním zpátky, určitě budu brečet. Soví podoba mi to teď nedovoluje. Když to skončilo, lidé se začali vytrácet. Nakonec tam zbyl jen táta, blonďatá čarodějka, Arthur s rodiči a Weasleyovi. Smutně jsem je pozorovala. Táta s Joane, jak ji všichni oslovovali, po chvíli s panem Weasleym a Georgem odešli. Zůstal tam jen Fred s Arthurem.

"Nemáš o ní nějaké zprávy?" Zeptal se Fred. Arthur jen zavrtěl hlavou.

"Ne. Ty?"

"Taky ne," oba si nenápadně stírali slzy. Stáli tam jako dvě hromádky neštěstí.

"Mám o ni strach," řekl po chvíli zase Fred. "Modlil jsem se, aby se vrátila aspoň teď."

"Já taky. Rád bych věděl, co se stalo. Maya není ten typ člověka, co by ze smutku utíkal. Musí v tom být něco víc," tiše jsem zahoukala na souhlas. Oba kluci zvedli hlavy. Prozradila jsem náš úkryt.

"Sejdeme se v Chýši. Neudělej žádnou blbost," houkl na mě Quick a odletěl.

"Nebyl to..?"

"Quick. Jo. Myslíš, že ví, kde je Maya?" Zeptal se Fred nadějně a sledoval směr, kterým Quick odletěl.

"Spíš ne. Strejda říkal, že ho nechala v Bradavicích, když utekla." Fred znovu posmutněl. Cítila jsem jeho žal. V srdci. Najednou pro mě byla celá tahle situace dvakrát tak hrozná.

"Měli bychom jít za nimi. Zůstanete na oběd?" Zeptal se Arthur.

"Jo. Byli jsme pozvaní."

"Díky," vyhrkl najednou Arthur.

"Za co?"

"Za všechno. Hlavně za těch posledních pár dní. Vážím si toho, co pro nás ty i tvoje rodina děláte. Moc.." odmlčel se, "moc to pro nás znamená." Chvíli na sebe jen mlčky koukali a pak Fred přikývl. Kluci moji.

"To je samozřejmost," řekl tiše.

"Maya by to tak nebrala," odvětil Arthur. "Jdeme?" Zeptal se po chvíli.

"Jdi napřed. Doženu tě," řekl Fred a zvedl oči od náhrobku. Arthur tedy odešel. Fredovy oči se upřely mým směrem. Ví, že tu něco je. Čekala jsem v naprosté tichosti. Skoro jsem ani nedýchala. Fred to nakonec vzdal a vydal se pryč ze hřbitova. Sotva zašel za strom, přeletěla jsem na vedlejší náhrobek. Rodinný hrob byl pokrytý květinami. Vyčarovala jsem jednu bílou lilii hned u náhrobku. Byla jsem tak ponořená do smutku, že jsem nepostřehla, že už nejsem sama.

"Tušil jsem, že tam nebyl sám," řekl Fred sám pro sebe. "Tak Quick si našel kamaráda."

Fred udělal několik kroků blíž a nakonec se zastavil až u mě. Když zvedl ruku, začala jsem uvnitř panikařit. Co když mě poznal? Zhluboka jsem dýchala. Srdce mi bilo jako o závod. Když se jeho ruka lehce dotkla mé hlavy, tělem mi projelo něco jako hřejivý výboj. Jak je vidět, ani tahle podoba neovlivní moje reakce na jeho dotek. Nechala jsem se hladit a užívala si toho hřejivého pocitu. Tiskla jsem se hlavou proti jeho ruce, jako by mi mohla dát ještě víc.

"Ty jsi mi ale podivný ptáček. Jsi z Bradavic? Něco mi říká, že tě znám," najednou jsem se probrala z deliria, které mi přinášel jeho dotek. Začíná něco tušit. Musí z toho být zmatený. Otevřela jsem oči a naposledy se na něj podívala. Pak jsem zamávala křídly, odrazila se a s těžkým srdcem odletěla.