NOVÝ ZAČÁTEK

18.

*

Hned ten den, co jsme s Luce našli knihu se správným textem, ale bez chybějící stránky, jsme začaly prohledávat knihovnu. Knížku po knížce. Netušila jsem, že to bude tak náročné. Potíž byla v tom, že to nebyla jediná knihovna v domě. Další se nacházela v pokoji Cassie, další u Miry a malá knihovna byla i v ložnici Luce a Keatha. Trvalo nám tři dny všechny knihy prohledat.

Čtvrtý den večer jsem seděla v křesle u knihovny v obývacím pokoji. Keath šel už spát, protože ráno musí brzo vstávat. Luce seděla u stolu vedle mě a psala dopis svým dcerám. Když dopsala, složila ho do obálky a šla si také lehnout.

Zůstala jsem tam sedět sama. Poslouchala jsem praskání ohně v krbu a ticho noci, které pohltilo celý dům. V hlavě jsem měla nesčetně teorií  týkajících se Siriusova vzkazu. Vytáhla jsem z knihovny Lucin výtisk Havrana. 

Musí tu být něco, co by mi ukázalo cestu. Nebo aspoň nějaká nápověda. Prohlížela jsem knihu zvenčí. Černé pevné desky s jemnou rytinou jako u starých knih, znak havrana na přední straně a stříbrný název knihy a autora. Kniha byla krásně zachovaná. Zkusila jsem se dotknout havrana tak, jako jsem spustila kouzlo na Siriusově Famfrpálu v průběhu věků. To bohužel nevyšlo. Ruka mi dopadla na obal knihy a dál se nedostala. Není očarovaná. Pomalu jsem prolistovala celou knihu a pak se vrátila na začátek. Nic divného ani očarovaného na ni nebylo. Já si přesto byla jistá, že jsem na správném místě. Že další díl skládanky je tady. V tomhle domě. V téhle knihovně. Jen jsem nevěděla, jak ho najít. Nemůže se tady zdržovat do nekonečna. Už jsem tu příliš dlouho. Otočila jsem stránky na začátek básně a začala číst. Třeba mě během toho něco napadne.

V půlnoc kdys v soumrak čirý,

chorý bděl jsem sám a sirý,

nad věd zapomněných svazky,

starými jsem skláněl líc -

Skoro schvátilo mne spaní,

an ruch lehký znenadání

ozval se jak zaklepání

na mé dveře – a zas nic.*

Nechala jsem se unášet slovy dávno zesnulého básníka. Nechala jsem slova jeho básně proudit mojí myslí a dál do těla. Dostala jsem se sotva do poloviny, když v tom jsem ucítila šimrání na zátylku. Polekaně jsem se otočila. Místnost ale zela prázdnotou. I oheň v krbu už uhasínal. S nepříjemným pocitem jsem se zvedla z křesla a i s knihou odešla do pokoje pro hosty, kde mne prvně ubytovali.

Zavřela jsem za sebou dveře a čekala, že ten divný pocit ustoupí. To se však nestalo. Spíš bych řekla, že se to ještě zhoršilo. Ačkoli bylo v pokoji příjemné teplo jako vždy, třásla jsem se zimou. Rychle jsem vlezla do postele. Z pod peřiny jsem pozorovala potemnělý pokoj.

Je možné, že mě ta báseň děsí? Knihu jsem odložila na stolek vedle postele a zavřela oči. Snažila jsem se na nic nemyslet a usnout.

*

I když jsem byla pod tlustou peřinou a s teplými ponožkami na nohou, byla mi pořád zima. Sice jsem na chvíli usnula, ale nemohlo to být víc jak na pár minut. V pokoji byla ještě větší tma, než když jsem přišla. Naslepo jsem zašátrala nočním stolku pro svou hůlku. Než jsem ji ale našla, nechtěně jsem shodila Havrana na zem. Ozvala se rána a pak se od podlahy linulo jemné světlo. Přitáhla jsem si peřinu k bradě a vyděšeně koukala do šera. Nic se nedělo. Několikrát jsem se nadechla a pak nakoukla přes okraj postele. Vedle nočního stolku ležela kniha, co jsem shodila. Během toho pádu se kniha otevřela a zůstala otočená textem dolů. Zpod knihy se linula ona slabá záře. Natáhla jsem k ni ruku, ale pak se zastavila.

„Nebuď paranoidní, Mayo. Je to jenom knížka." Řekla jsem sama sobě a s hlubokým nádechem se pro knihu natáhla. Zvedla jsem knihu tak, jak se sama otevřela a podívala se do ní. Slabá záře se linula od středu. Z ničeho nic se v místnosti ochladilo. Záře z knížky byla náhle tak intenzivní, že mě to oslepovalo. Přivřela jsem oči a pocítila škubnutí. Pak už jsem jen cítila, jak padám. Padala jsem tou oslepující září. Pocit se náhle rozplynul stejně jako jasná záře. Otevřela jsem oči.