NOVÝ ZAČÁTEK

34.

Z celkem poklidného spánku mně probudilo světlo svíček. Za oknem byla ještě tma. Vstala jsem, nazula si boty a se svíčkou v ruce jsem se vydala najít Deidru. Z kuchyně se linulo světlo a vůně připravované snídaně. Deidra stála u kuchyňské linky a chystala jednu misku s ovocem a dvě s něčím, co připomínalo ovesnou kaši. Zatím si mé přítomnosti nevšimla.
"Dobré ráno," zívla jsem.
"Dobré, dobré," zamumlala. Nejistě jsem se posadila ke stolu a sledovala ji. Teprve teď jsem se odhodlala si ji pořádně prohlédnout. Měla na sobě stejný černý hábit jako včera, který jí odhaloval jen špičky kožených bot. Z jejich hubených končetin byly vidět jen zápěstí a ruce se štíhlými prsty. Podle rukou a i podle hlasu bych hádla, že žena přede mnou je vyššího věku. Přes hlavu měla opět nasazenou kápi tak, aby jí nebylo vidět do obličeje. Zajímalo by mně, proč se tak skrývá.
"Proč si nesundáte tu kápi?" Zeptala jsem se, i když jsem v hloubi duše věděla, že žádnou odpověď na tuhle otázku nedostanu. Měla jsem pravdu. Místnost se pak pohroužila do ticha. Rozhlédla jsem se tedy kolem sebe. Všude kde se dalo, byly postaveny svíčky ve svícnech, které byly jediným zdrojem světla v místnosti.
"Proč jsou všude zapálené svíčky? To je tak brzy před východem slunce?" Deidra vzala misky a přešla s nimi ke stolu. Tam je položila a vydala se zpátky pro hrnky s kouřícím nápojem.
"Slunce by mělo vyjít do hodiny. V tuhle roční dobu vychází později a zapadá dřív než se naděješ." Odpověděla mi po delší pauze a dala se do jídla. Zjevně jí byla konverzace hned po ránu proti srsti a tak jsem se o ni už dál nepokoušela.
Po tiché snídani mi to ale už nedalo.
"Takže. Co teď?" Nadhodila jsem, když jsem nesla svou misku a hrnek zpátky do kuchyně. "Budeme se teď bavit? Mám se ptát na otázky nebo máte nějaký lepší způsob?" Deidra si nad mou netrpělivostí jenom povzdechla.
"Pojď se mnou." Řekla, vstala od stolu, vzala velký svícen a šla do chodby. Hned jsem ji následovala. Prošli jsme posledními dveřmi. Včera jsem si jich ani nevšimla. Hned za nimi začínalo schodiště dolů do sklepa.
Když jsem sestoupila první dva schody, přejel mi mráz po zádech. Nebyla jsem si jistá, jestli to bylo tou děsivou atmosférou temného sklepa, nebo tím studeným závanem vzduchu, který se kolem mě obtočil jako neviditelný had. Ztěžka jsem polkla a následovala Deidru po schodech dolů. Stěny kolem mě byly z kamene a ve světle svícnu se na nich leskly kapičky vody. Přišlo mi to jako věčnost, než jsme se zastavily před starými dveřmi. Deidra přiložila ruku v místě, kde se měla nacházet klika. Ozvalo se cvaknutí zámku a dveře se před námi otevřely. Za nimi se nacházela obrovská místnost. Vzduch uvnitř byl mnohem teplejší než na chodbě a voněl knihami. Díky dobrému osvětlení, jsem si ji mohla dobře prohlédnout. Stála tam desítka obrovských knihoven naplněných až ke stropu staře vypadajícími knihami, svitky a dalšími možnými věcmi.
"Páni," vydechla jsem ohromeně. Deidra nečekala než se rozkoukám a zamířila si to přímo do zadní části. Následovala jsem ji až k poslední knihovně. V rohu místnosti byly další dveře.
"Tyhle musíš otevřít sama." Řekla mi a ustoupila stranou. Zamračeně jsem se na ni podívala. Přísahala bych, že mi z pod kápě pohled oplácí. Natáhla jsem ruku ke klice. Železo mě zastudilo do dlaně a dveře se s nečekanou lehkostí otevřely. Stála jsem na prahu malého pokoje. Všechny stěny byly zastavěné knihovnami plných menších knih.
"To jsou.."
"Deníky." Dokončila za mně větu Deidra.
"Čí to jsou deníky? A co to má společného se mnou?" Deidra vešla dovnitř. Chvíli hledala mezi policemi a nakonec vytáhla tři deníky a položila je na stolek před námi.
"Jsou to rodinné deníky. Rodinné dědictví. Jednou tady bude i tvůj deník."
"Já si deník nepíšu." Zavrtěla jsem hlavou. "Čí jsou tyhle?"
"Tenhle," ukázala na tmavý ošuntělý deník, "tenhle je Scotta Radforda. Ten druhý, je Kaelyn Warvickové a ten poslední.." na chvíli se odmlčela a podívala se na jednoduchý světle hnědý deník, "Miry Warvickové." Koukala jsem na tři deníky přede mnou a neměla slov. Životy těch tří přede mnou ležely vepsány na stránkách deníků.
"Najdu.." odkašlala jsem si, když mě zradil hlas. "Najdu tam co potřebuju?" Zeptala jsem se a nejistě se na Deidru otočila. Celou dobu vedle mně stála bez hnutí jako stín. Teď mi ale položila ruku na rameno.
"Vypadá to jednoduše. Přečíst si tři deníky. Ale musíš číst pozorně. Pak je jen na tobě jestli pochopíš. Nesmíš nic uspěchat. Co budeš tady dole, postarám se o tebe." Mozek mi zaplavila snad miliarda otázek.
"Kde se tu ty deníky vzaly?"
"Byly tady napsány. U tohohle stolu."
"Všichni tu byli? I Mira? Jak to?"
"Mira také."
"A proč? Proč tady uchováváte rodinné deníky?"
"Bylo tomu tak už přede mnou. Já jen udržuji tradici."
"Jsou tu i deníky jiných rodin?"
"Ne," zavrtěla hlavou. "Vaše rodina má na toto.. řekněme zvláštní privilegium."
"Jak se o tomhle místě Mira dověděla?"
"Když přišel ten správný čas, sama hledala mou pomoc. A já jí ji poskytla. Teď je na tobě, jestli přijmeš toto dědictví a vypořádáš se s tím, co bylo a co má přijít." S těmito slovy se otočila, odešla z místnosti a zavřela za sebou dveře.
Dlouho jsem jen stála na místě a dívala se na deníky položené na stolku přede mnou. Dávala jsem si dohromady všechna pro a proti. Tohle jsem celou dobu chtěla. Pravdu. Teď jsem si ale nebyla tak moc jistá. Chystám se vniknout do soukromí členů své rodiny. Co když se tam dočtu něco, co změní celý můj život? Neužila jsem si toho snad dost? Zhluboka jsem se nadechla, abych zahnala všechny pochybnosti, a vzala do ruky první deník. Deník Scotta Radforda, mého dědy.
*
Od mého příchodu do knihovny mohlo uběhnout několik hodin. Snažila jsem se číst pozorně, ale rychle. Čím víc jsem přečetla, jím větší bolest hlavy jsem měla. Tehdy jsem doopravdy pochopila, že to nemůžu uspěchat. Připadalo mi, jako by stránky deníku s každým otočeným listem přibývaly. Seděla jsem na nepohodlné dřevěné židli nad otevřeným dědovým deníkem, s rukama podpírajícíma těžkou hlavu. V hlavě mi dunilo, jako by uvnitř někdo mlátil do bubnu. Skoro jsem ani nepostřehla, že se dveře otevřely. Deidra zůstala stát na prahu.
"Měla bys to už přerušit. Měla by sis odpočinout a najíst se. Pro dnešek to už stačilo."
"Pro dnešek?" Podivila jsem se a protřela si oči.
"Už je večer. V četbě můžeš pokračovat zítra."
"To jsem tu seděla celý den?" Zeptala jsem se a v tom mi na důkaz zakručelo v břiše.
"Čas tady dole plyne trochu jinak." Pokrčila rameny a otočila se k odchodu. Vstala jsem, protáhla si rozbolavělé končetiny a vzala deník ze stolu.
"Ten tady musíš nechat. Deníky jsou chráněné kouzlem, takže si ho odnést nemůžeš." Prohodila za odchodu. Položila jsem tedy deník zpět na stůl a vydala se bez řečí za ní. Schody nahoru z knihovny mě málem zabily. Když jsem se doškrábala nahoru, měla jsem sotva dostatek síly se přesunout k jídelnímu stolu. Na něm už na mě čekala teplá večeře. Jídlo jsem do sebe naházela tak rychle, že jsem snad ani nepostřehla jeho chuť. Zapila jsem to hrnkem teplého čaje.
"Takže jak tohle mám udělat?" Zeptala jsem se Deidry, zatímco jsem se rozvalila na židli.
"Udělat co?"
"Ty deníky. Jak je mám rychle přečíst? Přijde mi, jako by tam stránky pořád přibývaly."
"Ty deníky máš číst důkladně, ne rychle. To je taky důvod, proč tě teď bolí hlava. Nemůžeš všechno přečíst za den. Všechno má svůj čas." Už už jsem se nadechovala k odpovědi, ale Deidra byla rychlejší. "Měla by sis jít lehnout. Ráno, až se vzbudíš a nasnídáš, tě zase pustím dolů a večer pro tebe zase přijdu." Náhle na mě padla strašná únava, jako by mě její slova uspala.
Vstala jsem, zamumlala něco jako "dobře" a skoro se zavřenýma očima se odvlekla do svého pokoje. Zvládla jsem za sebou zavřít dveře,dojít těch pár kroků k posteli a usnula jsem dřív, než moje tělo stihlo dopadnout na postel.