NOVÝ ZAČÁTEK

14. kapitola

"Pane bože! Jsem takovej idiot!" Slyšela jsem Sama, jak se vzteká a do něčeho praštil.

"Uklidni se, kámo! Vždyť jsi jí nezabil. Koukej, už je vzhůru," řekl jeden z kluků. Sam se ke mě rychle otočil.

"Mayo. Strašně mě to mrzí. Omlouvám se. Je mi to tak strašně líto!" Začal chrlit omluvy.

"Same. Klid. Ty za to nemůžeš. Vzpamatuj se. Copak jsi ho odrazil naším směrem? Ne. Tak toho koukej nechat. O žádný omluvy ani lítost nestojim," řekla jsem pevným rozhodným hlasem. Když jsem se zvedla do sedu, trochu se mi zamotala hlava.

"Jo Same. Když už by to měla být něčí chyba, tak jedině moje. Nedávala jsem pozor. Kdybych vnímala dění na hřišti, uhnula bych a Maya by do mě nemusela strkat," začala Pen a v tom se přihnala madame Pomfreyová.

"Buďme rádi že to je jak to je. Místo ní, bys tady mohla ležet ty, drahoušku. Ale s prasklou lebkou. Nebo byste tady neležela ani jedna. To radši zlomenou ruku," probojovala si cestu ke mě. "Dlouho jsi tady nebyla, drahoušku. Tobě se tu líbí?" Otočila se na mě a podala mi skleničku s divně zbarvenou tekutinou.

"To zrovna ne. Můžu už odejít?" Zeptala jsem se a podívala se na svou zpevněnou ruku. Pořád to hrozně bolelo, ale nehodlám tu zůstat.

"Až tohle vypiješ, tak si to tom můžeme promluvit," vmáčkla mi skleničku do zdravé ruky. Tekutina neměla jen divnou barvu, ale také smrděla a měla neobvyklou konzistenci. Všichni o krok ustoupili. Z toho smradu se mi začal zvedat žaludek. "No tak. Šup tam s tím. Jinak ta kost rychle nesroste," zavrtěla hlavou nad mým úšklebkem. Zhluboka jsem se nadechla a hodila to do sebe na jeden nádech. Proboha. Nic odpornějšího jsem snad nepila. Chvíli se mi z toho zvedal žaludek, ale nakonec to ve mě zůstalo. Všichni se pak vrátili na jejich místa.

"Co to vůbec bylo? Ten ďábelský míček?" Zeptala jsem se, když se nikdo neměl ke slovu.

"Potlouk. Shazuje hráče z košťat," řekl první kluk.

"Jo, ale tenhle nebyl náš. Vytáhli jsme akorát jeden. Ten světlý. Angela hned běžela za madame Hoochovou. Uvidíme, jestli se jim tenhle zbloudilý podaří chytit," otočil se na něj druhý.

"Měli bychom jim jít pomoct. Přiložit ruku k dílu. Pojď Dave," plácl ho do ramene první.

"To je fakt. Tak jdeme. Uvidíme se na koleji," usmál se na nás Dave a odešli.

"Tak.. Můžu se vrátit na kolej?" Začal jsem znovu. Madame Pomfreyová se na mě chvíli dívala, ale nakonec přikývla.

"Ale ráno si přijdeš vypít další skleničku. Přes noc tě to bude hodně bolet," upozornila mě a pak odešla. Než jsem se stihla postavit, byla zpátky. Vytáhla hůlku a místo zpevněného obvazu se mi na ruce vytvořilo něco jako sádra. Potom mi dala ruku do šátku a zavázala mi ho kolem krku. Nakonec mi podala malou lahvičku. "Kdyby ta bolest byla opravdu nesnesitelná, stačí si jednou loknout. Je to proti bolesti." Pak mě propustila. Pen na ošetřovně ještě chvíli zůstala, aby se s ní o něčem poradila a já se se Samem vydala zpátky na kolej. Prvních pár pater jsme šli mlčky, pokud nepočítám Samovy povzdechy, kdykoli se na mě podíval.

"V kolik zítra začíná ten zápas?" Zkusila jsem nadhodit téma k rozhovoru. Žádné reakce ani odpovědi jsem se nedočkala. Ozval se další povzdech. Úplně mě to vytočilo. Popadla jsem ho zdravou rukou zepředu za svetr a přimáčkla ho ke zdi.

"Tak hele, Samantho. Nevím, co ti k tomu mám ještě říct. Myslíš, že jsem si nevšimla jak pokukuješ po mojí sádře? Myslíš si, že neslyším ty povzdechy? Přísahám Bohu, že ještě jednou to uděláš, tak tě praštím. To, co se stalo na hřišti, nebylo nic jiného než nehoda. Není to ničí vina. Takže se sakra začni chovat jako Sam!" Zavrčela jsem na něj. Jen mě pozoroval, přemýšlel a pak přikývl. "Fajn," pustila jsem ho, spustila ruku a o pár kroků ustoupila.