NOVÝ ZAČÁTEK

XXIII.

*

„Co jste nám to chtěli vlastně říct?"

„Kdy?"

„Včera," podívala jsem se na Freda skrz bidýlka v sovinci.

„Já ti to neřekl?" Zarazil se a stoupl si přede mně.

„Ne," zavrtěla jsem hlavou.

„Celý včerejšek byl strašně divný a zmatený."

„Jo. Celý večer a celou noc jsem strávila tím, že jsem tolerovala Katiny různé nálady. Jednu chvíli to už vypadalo, že to bude v pohodě, ale pak se najednou rozbrečela a nešla zastavit. Takhle to vydržela celou noc až do rána, dokud neusnula vyčerpáním," postěžovala jsem si a protřela si oči. Kvůli nevyspání jsem byla na ostatní už od rána nepříjemná. Všechny včetně Freda. Zatáhl mě za ruku a odvedl k místu, kde jsme vždycky sedávali. Nechal mě stát a sám si přede mně klekl. Trochu mě to zarazilo. Jeho výraz byl ale nečitelný a tak jsem nemohla přijít na to, co má v úmyslu. Trochu si odkašlal a spustil.

„Moje nejmilovanější Mayo. Sice jsem tohle měl udělat slavnostněji už včera, ale to se nestalo, doufám, že ti tím aspoň zlepším dnešní den," začal a pak si sáhl do kapsy a nastavil přede mně zavřenou ruku. Že by snad..

„Už mockrát jsi mi řekla, že mě miluješ a já tebe taky. Svůj život bez tebe si nedokážu, a ani nechci, představit. Proto bych chtěl.." na chvíli se odmlčel, aby tomu dodal dramatičnost. Nervózně jsem si přešlápla. Nesnáším, když mě někdo napíná tak dlouho. „Chtěl bych tě o něco požádat," viděla jsem, jak se mu očekáváním třpytí oči. Opravdu udělá to, co si myslím?

„Mayo Radfordová, prokážeš mi tu čest a budeš se mnou bydlet?" Vyslovil konečně svou otázku. Vykulila jsem oči a Fred otevřel ruku. Na dlani se mu zaleskl klíč s mašličkou.

„Je to to, co si myslím?"

„No. Je to klíč. Jo. Ty šikulko. Od našeho bytu. Nad naším obchodem," široce se na mě usmál. Radostně jsem se mu vrhla kolem krku.

„Mám to brát jako ano?" Zasmál se mi do ucha.

„Ano ano ano ano ano!" Opakovala jsem pořád dokola a rychle ho políbila. Nějakým způsobem jsem asi změnila svou polohu a rozhodila jeho rovnováhu. Oba jsem se svalili na zem.

„Promiň," zasmála jsem se.

„Neprominu. Máš vůbec tušení, do čeho jsi mě právě povalila?" Snažil se udržet vážný naštvaný výraz, ale všimla jsem si, jak mu cukají koutky.

„Bylo tam?" Fred jen přikývl a já chytla záchvat smíchu. Ten strašný smích polekal několik sov sedících nad námi. Ty začaly zběsile kroužit u stropních trámů a najednou jsem cítila, že mi něco přistálo na zádech. Okamžitě jsem se přestala smát.

„Ty taky? Ha. Tomu se říká karma, zlato."

„Ne. To je zpečetění," rozhodla jsem se, že nebudeme řešit hovna, doslova, a budeme se věnovat něčemu důležitějšímu. Sobě navzájem.

*

„To mi neříkej ani z legrace!" Vykřikla jsem. Můj hlas se nesl tichou zimní krajinou. Byla sobota ráno a s Fredem jsme se rozhodli jít bruslit na jezero.

„Neřvi! Tohle má být tajemství. Bude to stylový."

„Nedodělat školu mi moc stylový nepřijde," dala jsem si ruce v bok.

„Hm. Možná ne, ale náš odchod bude epický, nezapomenutelný. bude se o tom ještě několik desítek let vyprávět. Už máme plán, že.."

„Ne. Nechci to slyšet. Já si počkám a bude to překvapení," přerušila jsem ho hned.

„Jak chceš. Nebudu tě nutit si to poslechnout dřív," Fred se rozjel ke kraji. Nevěděla jsem, co se mu momentálně honilo hlavou, ale dnešní schůzka u zadané téma měla. Musíme si promluvit o Kat a Georgeovi. Oba chodí po škole jako těla bez duší, Kat jsem od jejich rozhovoru neviděla jíst ani pořádně spát a vůbec si není vědoma koho, že na ni někdo mluví. Podle Fredových slov je na tom George podobně. Akorát ho to posílilo k tomu, aby ze školy odešli dřív. Kdyby to bylo podle něj, už by tady nebyli. Naštěstí mu to Fred rozmluvil.

„Jsem z nich úplně vyčerpaná. Takhle to dál nejde. Musíme něco udělat," sedla jsem si do sněhu na kraji jezera.

„A co?"

„To právně nevím," Fred si ke mně přisedl a vzal mi zmrzlé ruce do svých.

„Kdyby šel vrátit čas,.."

„Čistě teoreticky by to šlo," přerušil mě.

„Co? Jak?"

„Obraceč času, ne? Je to docela šikovná věcička. Škoda, že jich na světě moc není. I když je to možná dobře. Nikdy sem ho na vlastní oči neviděl," to by byla paráda. Vrátit se v čase, zabránit Kat aby se vyspala s Archiem a všechno by bylo zase fajn.

„Musíme ho sehnat."

„Ne. Mayo. Ne. Zbláznila ses? To je ta nejnebezpečnější věc, co bys kdy udělala. Nesmíme si zahrávat s časem. To se může brutálně vymstít. Kterémukoliv jinému zákazu bych se vysmál, ale z tohohle mám docela respekt," tak tohle je poprvé, co ho slyším něco takového říct. A taky naposled. Páni. Mít tak ten obraceč času. Všechno by se dalo zachránit. Tolik zlého by se dalo napravit. Třeba zachránit dědu, Cedrika, nebo.. Miru. To je ono! Musím si někdo sehnat obraceč času a tím všechno vyřeším! To je geniální! Fantastický!

„Nad čím přemýšlíš?" Vyrušil mě z myšlenek Fredův hlas. Párkrát jsem rychle zamrkala a usmála se na něj.

„Nad ničím. Já jenom.." tohle mu říct nemůžu, „jenom že máš pravdu. Je to blbost. Bylo by ale fajn, kdyby bylo zase všechno při starém," položila jsem si hlavu na jeho rameno.

„Jo. To by bylo," přikývl a políbil mě do vlasů. „To by bylo."