NOVÝ ZAČÁTEK

9.

Do Švýcarska jsme dorazili k večeru. Byla jsem z té dlouhé cesty vyčerpaná. Kdykoliv se někdo přiblížil ke dveřím kupé, byla jsem hned v pozoru, jestli to náhodou není bystrozor. Rozhodla jsem se přenocovat někde poblíž nádraží. Vešla jsem do nejbližšího penzionu. U recepce stál jeden pán a zrovna podával recepčnímu pas. Sakra. Nemůžu se tady ubytovat pod svým jménem a jiný pas nemám. Co kdyby tu mělo ministerstvo nějaké špehy? Existuje nějaké švýcarské ministerstvo kouzel, se kterým můžou spolupracovat?
Penzion jsem opustila tak rychle, jako jsem do něj vešla. Co ale teď? Vydala jsem se neznámou ulicí směrem od nádraží. Keathova chata bude určitě v horách. Musím se tedy dostat z města. Pomalu jsem došla na menší náměstí. K mému překvapení jsem narazila na informační centrum, které mělo stále otevřeno. Vklouzla jsem dovnitř. Byla tam spousta knihoven s průvodci a před nimi na stolcích byly rozloženy mapy města a letáky. Za pultíkem nikdo neseděl. Začala jsem hledat mezi mapkami mapu Švýcarska. Kdyby tam byly přiblíženy okresy, větší vesnice nebo dokonce Keathova chata tak by to bylo ideální. Takhle to ale bohužel nefunguje.
„Puis-je vous aider?" Ozval se za mnou hlas. U pultíku postával tmavovlasý mladík. Jak jsem si mohla nevšimnout, že přišel?
„Co prosím?" Zatracená francouzština. Měla jsem se jí učit, když jsem k tomu měla příležitost. Mladík se na mě usmál okouzlujícím úsměvem.
„Dobrý večer slečno. Mohu vám nějak pomoci?" Pronesl krásnou angličtinou. No to já nevím. Může mi pomoci najít někoho, kdo nevím kde bydlí?
„Možná. Neznáte náhodou Keatha Warvicka?" Zkusila jsem. Snad jsem neudělala nic špatného, když jsem řekla jeho jméno. Mladík se zamyslel, ale nakonec zavrtěl hlavou.
„Bohužel, nikoho s takovým jménem neznám." Trochu jsem sklopila ramena. Bylo to přesně to, co jsem čekala, ale očividně nějakou miniaturní jiskřičku naděje jsem v sobě měla. „Mohl bych se zkusit podívat do telefonního seznamu. Pokud na něj nemáte kontakt."
„To by bylo báječné.. děkuju." Usmála jsem se. Potom co jsem to dořekla mi došlo, jakou blbost jsem právě řekla. Kouzelníci nemají telefony. Mládenec odběhl do vedlejší místnosti a když se vrátil, nesl dva tlusté telefonní seznamy.
„Myslím, že to bude chvíli trvat. Obávám se ale, že už teď máme oficiálně zavřeno. Mohl bych se na to podívat přes noc. Bydlíte v hotelu někde poblíž? Mohla byste přijít hned ráno." Zeptal se.
„No.. já.. já vlastně zatím nejsem ubytovaná nikde."
„Nemáte kam jít?"
„Ne.. takhle jsem to říct nechtěla. Zní to hrozně, když se to takhle řekne. Prostě nemám sjednané žádné ubytování." Potvrdila jsem. Chvíli se na mě přemýšlivě díval. Nakonec si odkašlal a nervózně si prohrábl vlasy.
„Snad to nebude znít divně, ale.. pokud byste chtěla, bydlím nahoře v patře. Mám celkem pohodlný gauč. Teda.. je to jen návrh.. nejsem žádný deviant nebo tak něco, že bych Vás lákal k sobě do bytu. Jen mě napadlo.. ale jestli nechcete.." Studem mu zčervenaly uši.
„Opravdu? Mohla bych tu na jednu noc zůstat?" Podivila jsem se. Mladík se začervenal ještě víc.
„Jistě! Proč ne? Lidi si mají pomáhat. A.. taky nevypadáte jako zlodějka nebo vražedkyně." Oba jsme se trapně zasmáli.
„Tak dobře. Je to od Vás velmi milé."
„Mimochodem, jmenuji se Luka." Natáhl ke mně ruku. Hlavou mi proběhlo, že bych si měla chránit svou identitu. I když jde jen o jednoho kluka.
„Carina," usmála jsem se a ruku mu lehce stiskla. Mladík, tedy Luka, zamkl hlavní dveře do obchodu a společně jsme šli do zadní místnosti. Byl tam stůl s židlemi, spousta krabic a papírů, knihovna a schody vedoucí nahoru. Vyšli jsme po schodech do druhého patra. V celém domě bylo šero. V hlavě mi proběhla myšlenka, že to nebyl nejlepší nápad. Nic jiného jsem ale neměla. Aspoň se tady prospím v teple a suchu a další den zmizím. Vešli jsme do podkrovního bytu. Byl celkem moderně zařízený. Obývací pokoj s gaučem a křesly, kuchyně oddělená jídelním stolem a troje další dveře.
„Máš to tu moc hezké," prolomila jsem počáteční ticho, když se za námi zavřely dveře.
„Díky. Můj bratr mi to tu pomáhal zařizovat. Občas tady přespává." Bylo to tu zařízeno v klučičím stylu. Jednoduché, moderní, praktické, skoro žádné dekorace, jen dvě rostliny.
„Máš hlad, Carino? Můžu ti něco uvařit." Nabídl mi velkoryse.
„Něco malého bych neodmítla." Přiznala jsem a pověsila si bundu na věšák. Pak jsem se vydala na průzkum. Na stěnách viselo pár zarámovaných filmových plakátů, byla tu knihovna plná knih a cédéček, na stolku vedle bylo rádio a naproti gauči byla na komodě postavená malá televize. Docela se mi to líbilo. Ta jednoduchost.
Nemohla jsem si pomoct, ale myšlenky se mi zatoulaly k bydlení. Konkrétněji k bydlení s Fredem. Doufám, že tahle moje cesta nijak nezmění to, co jsme si plánovali. Představovala jsem si, jak Fred vybírá nábytek, doplňky a vybavení do bytu. Úplně živě jsem viděla jeho zoufalý výraz který má pokaždé, když se nemůže rozhodnout. Myšlenky na něj mě opět přivedly k slzám. Rychle jsem je setřela a snažila se myslet na něco jiného. Nemám zapotřebí, aby mě Luka viděl brečet.
„Moc toho tu nemám, ale daly se z toho udělat sendviče." Usmál se na mě Luka z kuchyně a položil na stůl dva talíře se sendviči.
„Díky. To je víc než bych si mohla přát," oplatila jsem mu úsměv a rychle zamrkala, aby se poslední stopy po slzách ztratily. Posadila jsem se naproti němu. Popřáli jsme si dobrou chuť a pustili se do jídla. V hrudi jsem pořád cítila svíravý pocit prázdnoty. Co asi teď Fred dělá? Myslí na mě často? Dostal vůbec můj dopis? A co Quick? Určitě se má u Freda dobře.
„Ani jsem se tě nezeptal, odkud vlastně jsi, Carino?" Zeptal se mě Luka po dlouhém tichu. To mě přivedlo zpátky do reality.
„Z Česka."
„Opravdu? Tam jsem jednou byl. Před pár lety. Je tam krásně."
„Jo to je," usmála jsem se. „Hádám, že ty jsi odsud, že?"
„Jo. Švýcar tělem i duší," Zasmál se a pak se místnost opět ponořila do ticha až do chvíle, kdy jsme oba dojedli.
„Dala by sis čaj? Nebo kakao?" Zeptal se, když domyl talíře.
„Kakao? To jsem neměla ani nepamatuju." Luka se na mě usmál a dal se do přípravy. O pár minut později jsme oba seděli na pohovce s velkými hrnky kouřícího kakaa v rukou. V televizi dávali nějaký německý akční seriál, kterému jsem bohužel nerozuměla. Luka střídavě sledoval televizi a mě.
„Nad čím přemýšlíš?" Zeptal se mě po chvíli.
„Nepřemýšlím.." začala jsem, ale pak se zarazila. „Ani nevím jak ti poděkovat. Za pomoc, za jídlo, střechu nad hlavou, za kakao. Mám nějaké peníze. Kolik tak stojí ubytování?" Sdělila jsem mu jednu ze svých myšlenek. Luka jen protočil oči.
„Nic mi za to dávat nemusíš. Nabídl jsem ti to sám od sebe. Jako dobrý skutek," usmál se. „Venku to v noci není zrovna dvakrát bezpečné. Zvlášť pro samotnou holku." Obyčejnou holku? Možná ne. Pro čarodějku? To už bych si nebyla tak jistá.
„Děkuju," poděkovala jsem mu znovu a pak se zadívala na obrazovku před sebou. Byla jsem sotva v polovině hrnku, když se mi začaly zavírat oči. Cítila jsem, že mi Luka vzal hrnek z rukou. Postavil ho na stolek, vypnul televizi a přikryl mě dekou.
„Dobrou noc, Carino." Zamumlala jsem něco jako „brounc" a nechala se unášet do říše snů.

Hojte všichni! Je to neskutečný, ale opravdu je to už 100. kapitola! 😱 Nikdy jsem nemyslela, že to dotáhnu do takovýho počtu. 😁 Strašně moc děkuju všem co čtete, komentujete a dáváte votes! Moc si toho vážím! ❤️

PattyT