NOVÝ ZAČÁTEK

30.

*Fred*
Bylo krásné květnové úterý. Nikdy jsem si nemyslel, že se do Bradavic vrátím. Kdyby nebylo toho dopisu od Brumbála, pravděpodobně bych se nikdy nevrátil. Nebo aspoň ne úmyslně. Kolem mě proběhla skupinka chlapců, kterým nemohlo být víc jak jedenáct. Byť jsem se tomu bránil, přepadla mě nostalgie. Vzpomínal jsem, co všechno jsme tu za první ročník dokázali. Jak jsme se vloupali do Filchova kabinetu. Jak jsme, omylem, rozbili vitrínu se školními poháry. Na všechny naše školní tresty a stržené body. Zajímalo by mně, kolik jich za těch sedm let bylo. Někdo by si měl vést záznamy. Pomalu jsem se dostal do chodby vedoucí k ředitelově pracovně. Poháněla mě čistá zvědavost, co zrovna po mě může chtít Albus Brumbál. Schody kolem sochy se pohnuly a po nich sešla naše nejoblíbenější profesorka. Když si mě všimla v očích se jí zaleskla hrůza.
"Pane Weasley? Co tu děláte?"
"Dobrý den, paní profesorko. Neděste se. Nevracím se do školy." Ujistil jsem ji a profesorka si oddechla. "Přišel jsem na pozvání profesora Brumbála."
"Pozvání?"
"Taky jsem se divil. Jsem tu jen ze zvědavosti."
"A pan Weasley je tu s Vámi?"
"Není. Přišel jsem sám. George je v našem obchodě."
"Ach ano. Slyšela jsem, že jste si otevřeli hračkárnu."
"Není to hračkárna." Zavrtěl jsem pobaveně hlavou. "Měla byste se u nás někdy zastavit. Určitě byste tam našla něco, po čem vaše srdce touží." Profesorka se zasmála. Byl to jeden z těch zvuků, co se na školních chodbách neslyší. Pro mě, a ani George, to nic nového nebylo. Už několikrát se nám podařilo tuhle přísnou profesorku rozesmát. Vždycky to bylo na místě, kde nebyli žádní svědci a její pověst přísné, vždy vážné profesorky zůstala netknutá.
"O tom pochybuji. Když mě teď omluvíte, musím jít na hodinu. Někteří studenti by rádi tuto školu dokončili." Podívala se na mě významným pohledem a pak odešla. Zlatá Minnie. Ta nám chybí ze všech nejvíc. A my jí určitě taky. Usmál jsem se směrem, kterým odešla a pak se vydal směrem k Brumbálově pracovně.
"Dobrý den, pane profesore," pozdravil jsem Brumbála, když jsem vstoupil do dveří. Ani jsem nikdy nespočítal, kolikrát jsme tu s Georgem byli.
"Pane Weasley." Oslovil mně s úsměvem muž za stolem a sundal si brýle. "Jsem rád, že jste dorazil."
"Upřímně řečeno, dlouho jsem nad tím přemýšlel." Došel jsem až k jeho stolu a posadil se do křesla naproti.
"Myslel jsem si to." Přikývl s lehkým úsměvem. "Jste tu hlavně ze zvědavosti, že?"
"Asi bych to líp neřekl." Potvrdil jsem. Napadlo mně, jestli se třeba nebude jednat o nějakou záležitost Fénixova řádu, ke kterému jsme se s Georgem přidali krátce po Mayině odchodu. Věc se ale měla tak, že Řád už pár měsíců fungoval hodně omezeně a nás, jako nové členy moc zapojovat nechtěli.
"Váš bratr je tu s Vámi?" Zeptal se po chvíli.
"Není. Jsem tu sám, jak jste mně žádal. Nebylo to zrovna lehké. Málokdy chodíme někam sami. Ale tentokrát jsem tu sám." Nevěděl jsem proč, ale byl jsem z něj nervózní.
"Dobře." Přikývl starý muž. "Půjdeme tedy rovnou k věci." Na chvíli se odmlčel. "Potřeboval bych, abyste našel jednoho čaroděje a dovedl ho do bezpečí."
"Já? Proč zrovna já? Nemáte snad kolem sebe dostatek bystrozorů, kteří jsou vyškoleni na hledání lidí?" Podivil jsem se. Brumbál se jen slabě pousmál.
"Nemohu pro něj poslat bystrozory. Je to velmi nedůvěřivý člověk. Nemá s nimi dobré zkušenosti." Brumbál mávl hůlkou k jedné ze skříní. Ta se otevřela a odhalila něco jako podstavec. Z onoho podstavce se vznesl talíř s zářivou modrou tekutinou. Myslánka.
"A proč myslíte, že já jsem ten pravý? Nevím, jestli jste si toho za ty roky všiml, ale nikdy jsem nebyl ten typ člověka, kterému lidé důvěřují."
"Maya Vám důvěřuje."  Pronesl klidně a mě se málem zastavilo srdce, když vyslovil její jméno.
"Vy.. víte o ni něco? Víte kde je?" Srdce mi tlouklo jako splašené. Od našeho krátkého Vánočního rozhovoru se mi ji nepodařilo nijak kontaktovat. Tenkrát jsem se ji ani nezeptal, kde je. Snad jsem ani nechtěl. Věřím, že kdyby chtěla, abych to věděl, tak by mi to sama řekla. Pořád ji cítím skrz naše pouto. Není to nic moc, ale aspoň vím, že je naživu.
"Ten čaroděj, kterého musíme najít, se jmenuje Maribauld. Je to můj starý známý. Posledních pár let se schovává. Pátrají po něm Smrtijedi. Je to velmi mocný a velmi chytrý muž. S mou plnou podporou založil Asociaci jasnovidek a vědem. Tak získává informace. Má i takové informace, po kterých touží i sám Voldemort. Proto je důležité, abychom Maribaulda našli jako první. Pokud by se mu některé informace dostaly, mělo by to strašné následky."
"To by bylo nemilé. Chápu vaše obavy. Nicméně nevím, co bych zmohl já sám proti bandě smrtijedů. Je to šílenost." Zavrtěl jsem hlavou. "Proč ho nenajdete sám? Jak jste řekl, je to Váš známý. Vám bude důvěřovat. Do tohohle nejdu." Zavrtěl jsem hlavou. Brumbál jen tiše seděl. "Zmínil jste se o Maye. A když jsem se na ni zeptal, neodpověděl jste. Víte, kde je Maya?"
"To bohužel nevím." Řekl klidným hlasem. Sevřel jsem ruce v pěsti. Pak jsem vstal a otočil se k odchodu.
"Je mi to líto, ale nemůžu Vám pomoct." S těmito slovy jsem se vydal ke dveřím.
"Vím ale kde bude." Zastavil jsem se a otočil se. Brumbál stál vedle vznášející se myslánky. Pomalu jsem udělal pár kroků zpátky.
"Kde bude kdy?"
"Smrtijedi nejsou jediní, kteří Maribaulda hledají. Maya po něm také pátrá."
"Jak to můžete vědět? Říkal jste, že o Maye nic nevíte."
"Říkal jsem, že nevím kde je. Vím ale kde byla. A vím, že ho hledá." Ty jeho hrátky se slovy mě už začínali štvát.
"Proč ho Maya hledá?"
"Ze stejného důvodu jako všichni ostatní. Chce od něj získat informace." V hlavě se mi honilo nesčetně myšlenek. Nakonec se ale moje mysl upnula k jediné. K Maye.
"Kde najdu toho čaroděje?"
...