Ty a Já ze Swindon do Oxfordu

2.kapitola

Úterý, 20.září, nádraží Swindon, 7:44

Na poslední chvíli jsme skočila do zavírajících se dveří vlaku, které se za hlasitého pípání zavíraly. Bond by na mě neměl. Nesnáším raní dopravu autobusem.

Dneska ráno byla lehká námraza a hned má zpoždění. A taky nesnáším to, že bydlím na okraji města. Bydlet v centru, nemusela bych házet tyhle sprinty.

Zhluboka jsem se nadechla a opřela se o stěnu rozjíždějícího se vlaku.

„Další skvělé ráno," poznamenala jsem ironicky sama k sobě.

Nakoukla jsem přes skleněné dveře do obou vagónů a rozhodla se jít doprava.

Dveře se s tichounkým zašustěním otevřely a já pomalu vkročila do vagonu, který se třásl, jak pokračoval v jízdě.

„Máte tu volno?" pokusila jsem se o úsměv na postarší paní, která mi pohotově odendala tašku ze sedačky. Úlevně jsem se posadila a opřela se zády pevně do sedačky.

Ještě na chvíli jsem si dovolila zavřít oči a vychutnat si pocit vítězství, že jsem právě pravděpodobně překonala vlastní rekord a opět oči opatrně otevřela. Potěšený úsměv mi z tváře rázem zmizel a vystřídalo ho překvapení.

Nemohla jsem uvěřit, kdo sedí hned napravo ode mně. V první řadě jsem uviděla známí obličej věčně vysmátého Caspera a zbytek spolku a pak dalo by se říct těsně vedle mně jsi seděl ty. Myslím, že jsem musela mít tváře červené první sladká letní jahoda.

Podvědomě jsem se začala upravovat a snažila se alespoň nevypadat jako ten idiot, co se právě přiřítil do jedoucího vlaku.Zhluboka jsem se nadechla. Co to k čertu vyvádím? Chovám se jako blázen.

Neměla jsem ještě tenkrát ponětí, kdo jsi. Byl jsi prostě ten kluk z nádraží s těma nejkouzelnějšíma očima na světě.

Nemotorně jsem vytáhla knihu z tašky a začala raději dělat mrtvého brouka. Když už nic, můžu si tu v klidu číst a vyčkávat, že třeba časem vysublimuji.

Věděla jsem, že by se to nemělo, ale váš rozhovor si prostě upoutal mou pozornost.

„Máma zase včera měla kecy," promluvil jeden z tvých společníků, jehož jméno jsem si nepamatovala, ale podle vidění ho znala.

„Fakt?" zasmál ses a tvůj hlas byl tak neuvěřitelně příjemný na poslech. „Copak?"

„Víte, jak jsem Vám minule říkal, že teď máma kvůli nějakej svej kamarádce kupuje jen balenou vodu a už nepijem vodu z kohoutku, protože je prý příliš chlorovaná?"

Posunula jsem knihu o trošku níž, abych mohla vidět jak všichni přikyvují.

„Včera přišla domů z noční a hned začala mít kecy, že už je zase ve špajzce jen jedna voda, že chlastáme jak duhy. Vrátila se zpátky do kuchyně a vzala mi pivo, který jsem si načínal se slovy, že na to jsem snad ještě mladý." dramaticky se odmlčel. „A vzhledem k tomu, že mě ochudila o můj drahocenný nápoj, jsem jí tedy se vší úctou odpověděl: Tak jste měla být v tomto životě velbloud, maminko. To by jsme pak mohli pít jednou za 5 dní. Dostal jsem pohlavek a bylo mi řečeno, že nemám být drzí."

Tvoji kumpáni se dali do hlasitého smíchu, který se rozléhal celým vlakem. A já jen s těží potlačovala vlastní smích, díky Bohu za to, že jsem se schovávala za Král Artuš a rytíři kulatého stolu, jinak by bylo vidět jak mi cukají koutky.

Pocítila jsem zavibrování v kapse, které mi oznamovalo příchozí esemesku.

Kde jsi? Hlídám ti tu místo.

Stálo ve zprávě od Miki Cleftové-mé nejlepší přítelkyně.

Hlasitě jsem se plácla do čela. Další kousek, který se mi povedl toho rána. Jak jsem mohla zapomenout na to, že na mě Mika už od svého nastoupení v Chippenhamu čeká?

Přijď do přední části vlaku, mám naproti sobě volno.

Odpověděla jsem spěšně a doufala, že se nebude chtít přít, kdo má za kým jít.

Odpověď nepřicházela ani po několika minutách, takže jsem usoudila, že se už se svým obvyklým ,Pardon! Zdovolte, prosím!' procpává davem.

A po téhle mé myšlence se s tichoulinkým zašustěním, které za zvuku jedoucího vlaku nebyly skoro slyšet, otevřely dveře a do nich vstoupila drobná blondýnka.

Vlasy jí splývaly na zádech a velké desky ve kterých nosila své kresby ji pomalu převyšovaly. Nikdy by nikdo neřekl, že právě této slečně bude za pár týdnů 18. Otočila se aby se ke mně nacpala a při tomto zbrklém pohybu div nepraštila jednoho z tvých kamarádů. Málem jsem se znovu rozesmála.

„Ahoj,"" objala jsem jí a stoupla si aby se mohla narvat se svýma obříma deskama k okénku.

„Už zase výprava do Camelotu?" poznamenala na tlustou knihu v mém klíně.

Protočila jsem beze slov oči a schovala knihu do batohu.

„Tohle musíš vidět," rozzářili se jí oči a hodila mi přecpané desky do klína.

Rozvázala jsem mašli a koukala na prvních pět nádherných kreseb. Okamžitě jsem poznala zlatovlasého mladého muže, kterým měl být bez pochyb Král Artuš a mladíka vedle něj, což měl být bez pochyb Merlin. Oba stály na vrcholu skály a koukaly do dračího údolí kde se právě pral červený a bílý drak.

„Včera večer jsem si na tebe vzpomněla a prostě musela jsem se pokusit něco k tomu nakreslit."

Na druhém obrázku byla znázorněna Guinevera, která se tiskla k hrudi statného rytíře Lancelota v koutu královských zahrad.

Na třetím byly rytíři kolem kulatého stolu, na čtvrtém meč Exlabur zabodnutý v kameni v hlubokém lese a poslední byl teprve náčrt, ale podle všeho to bude kozelník Merlin.

„Jsou překrásné," přitakal jsem uznale a opatrně kresby zase srovnala do desek,

„Díky," zaculila se a dala je vedle sebe. „Jen si to představ, jak jednou listujeme další skvělou knihou a v ní jsou právě mé ilustrace."

Musela jsem se nad tím usmát.

„Už jsi se zkoušela zmínit vašim ohledně univerzity?" nadhodila jsem a usmála se, když jsem zaslechla z vaší skupinky tvůj smích.

„Víš, že je to složitý. Navíc, mám ještě čas. Do zkoušky je zatím daleko a až jí udělám a podám si úspěšně přijatou žádost, tak jim to řeknu." zasmála se a zasněně se koukla z okna.

Vždy jsem jí svým způsobem neskutečně obdivovala. Dokázala být party rebelka i neskutečně chytrá knihomolka v jednom, dokázala se jít bavit i být stydlivá.

Srovnala si brýle na kořeni nosu a znovu se na mě podívala těma nejdokonalejšíma zelenýma očima s příměsí modré, které mi vždy připomínají tajemné lesy okolo Camelotu.

Vlak se překvapivě hnal kupředu a nám se naskytoval pohled na vzdálené vesničky, občasné lesíky a pole. V dálce se začínali míhat první vysoké budovy mísící se se starodávnou noblesou Anglie.

„Roxie?" luskla mi před očima a já se vrátila zpět mezi smrtelníky.

„Ano?" pokoušela jsem se z mysli vydolovat o čem tady během mého přemýšlení mohla asi mluvit.

„Za prvé, mě zase neposloucháš." cvrnkla mě do nosu a já se na ní ublíženě zakabonila. „A za druhé by ses měla už oblíct, budeme vystupovat."

* Nová kapitolka je tu! :) Budu moc ráda pokud se vyjádříte dolů do komentářů, zda mám ve vydávání pokračovat nebo ne! :) Moc děkuji za všechnu odezvu a votes u předešlých kapitol! ♥

S pozdravem Vaše Jane Scarlett Timids...♥