Ty a Já ze Swindon do Oxfordu

4.kapitola

Čtvrtek, 21.září, Oxford Wallington School, Oxford,  12:08

Položila jsem si tác s obědem na volný stůl a úlevně se posadila. Lucius si sedl naproti mně.

,,Takže," ukousla jsem si kousek syrové mrkve, co jsem si vzala k obědu. ,,Kolikátá holka už je to tenhle měsíc? 12?"

Narážela jsem na náš poslední rozhovor během hodiny algebry.

,,Moc vtipné," suše se ušklíbl a vložil si do pusy obří lžíci fazolové kaše. ,,S touhle je to už tutovka."

,,To jsi říkal i s těma minulýma sto třiceti čtyřma."

,,No tolik jich teda nebylo!" zaburácel až se několik lidí v jídelně ohlédlo.

,,Ale jo, určitě bylo. Vždyť ty se otočíš za každou hezkou sukní."

,,Co na to říct, jsem prostě milovník žen. A stále hledám tu pravou."

,,Až moc usilovně, nezdá se ti?"

,,Nesnáším tyhle ty tvé poznámky, když tě tvořili tak jim asi ujela ruka s ironií a sarkasmem, ne?"

,,A tebe snad rodiče dělali po telefonu a v půlce zavěsili, ne?"

Lucius se dal jako obvykle do smíchu. Zatím, co on, se pomalu válel po podlaze, já už jsem se s naučeným klidem pustila do jídla. Mika si k nám s nechápavým výrazem přisedla provrtávajíc Luciuse nechápavým pohledem a plnýma rukama všemožných desek.

Abych to upřesnila, já a Lucius Kanynston se známe snad už od jeslí a měli jsme společně zvláštní druh přátelství.Naše přátelství je specifická vlastnost obchodu a tolerance z důvodu občasně stejných pohledů na svět a oblíbenosti sarkasmu a ironie kterou jsme nazvali přátelství. Byl to neuvěřitelně naivní idiot. Ale já ho svým způsobem měla ráda.

Zahrabala jsem v tašce a natěšeně položila obří bichli na stůl. Nalistovala jsem příslušnou stránku a za zvuků jedoucích koní v mé hlavě si strkala do pusy jednu lžíci za druhou.

,,No to snad ne," protočil oči Lucius a zaklapl mi knihu.

,,Ale-"

,,Hele Artík počká. Stejně dělá furt to samí, jako když si tu stránku četla po pětadvacátý. My jsme tady, zkus s námi komunikovat!"

Otočil se na Miku, která právě něco črtala do trhacího bloku a tiše zaúpěl.

,,Proč se s váma dvěma asociálama vůbec snažím, já půjdu radši skočit do zdi a bude to." postěžoval si a nacpal si další lžičku kaše do pusy.

,,Super," odpověděla jsem a věnovala mu svůj samolibý úsměv. ,,Odnes si, ale předtím tác, aby jsme to pak nemuseli dělat my. Děkuju."

,,Hahaha," zatvářil se ublíženě. ,,Vtipná jako obvykle."

Pokrčila jsem pobaveně rameny a schovala Artuše do tašky.

Když jsem ale zvedla hlavu nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Vrazil jsi do školní jídelny spolu s Casperem a já nemohla uvěřit, že jsi opravdu tady.

,,Roxie?" zamávala mi před obličejem Mika. ,,Jsi v pohodě, tváříš se jako kdyby jsi právě viděla ducha."

Stál jsi tam, smál se s ostatními a nebyla dívka, která by tě nezmerčila ve svém hledáčku. Všechny zajímalo kdo jsi. Ty a tvé safírové oči zkoumali okolí a já jako bych oněměla. Jako kdybych zapomněla mluvit. Zapomněla myslet. Chvíle se zastavila a mě opět uhranul tvůj safírově modrý pohled a zářivý úsměv.

,,Třeba je v rauši?" zamával mi před očima Lucius a snažil se dívat stejným směrem.

Posadili jste se ke stolu, kde už obědvali dva Casperovi kumpáni a stále více zvědavců se otáčelo k vašemu stolu. Byl jsi pro ně obrovskou zajímavostí. Tyhleti totiž k sobě do klubíku jen tak někoho nepřibrali.

,,Upřímně," otočil se zpět Lucius. ,,Nesnáším toho mrňavýho blonďatého skřeta i tu jeho tupou bandu goril."

,,Skřeta?" vrátila jsem se pohledem zpět k Luciusovi. ,,Vždyť jste stejně vysocí. A ty máš metr osmdesát pět."

,,Pšššt!" zaprskal jak naštvané morče a já se preventivně oddálila, aby mi v obličeji neskončil kus kaše.

,,A jen tak mimochodem Daniel, má jeden z nejlepších průměrů z celé školy. Takže tak blbí nejsou. Nebo aspoň jeden z nich."

,,Jo, hned po vás dvou šprtech. To, že jeden z nich nemá IQ houpacího koně, ještě neznamená, že tak dobře jsou na to všichni. Je to banda pitomejch ragbystů."

,,Ve skutečnosti, ragby hrají jen Jason a Daniel. Casper hraje hokej." vložila se zpět do konverzace Mika s pusou plnou fazolových lusků.

,,A tohle k čertu víte zase jak?"

,,Holčičí záchodky." řekli jsme nastejno a s nezájmem pokračovaly v jídle.

Lucius pochopeně přikývl a raději se opět pustil do jídla.

,,Jsou to neskuteční kreténi," postěžoval si Lucius.

,,Proč ti pořád tak ležej v žaludku?"

,,Protože si z něj pořád dělaj srandu a balení holek jim jde při nejmenším stokrát líp než jemu." odpověděla jsem namísto Luciuse na Mikiin dotaz a natěšeně se pustila do koláče s drobenkou.

,,Co jsi? Vědma nebo můj tiskový mluvčí?"

,,Oboje, zlato." mrkla jsem na něj a nacpala si zbytek koláče do pusy.

,,Jíš jako prase." okomentoval to Lucius a pohazoval si s jablkem z ruky do ruky.

,,Říkáš ty?" nadzvedla jsem obočí.

,,Měli by jsme už jít na hodinu." hodila do sebe zbytek desertu Mika a začala se sbírat k odchodu.

Přikývla jsem a z nepochopitelných důvodů se stále vracela pohledem k tobě. Seděl jsi tam mezi svými pil plechovku Coca Coly a smál se na celou místnost. Tvoje oči zabloudili po místnosti a náš pohled se na nepatrnou chvíli střetl. Tvá safírová modř prostupovala mým tělem a já nemohla hnout ani brvou, než jsi svůj pohled rychle vrátil k zelenovlasemů chlapci naproti tobě, který ti právě něco říkal.

Nikdy nezapomenu, jak jsi se mi přiznal, že ve skutečnosti, jsem ti ze začátku byla absolutně ukradená. Nezajímala jsem tě, nebyla jsem tvůj typ. Bylo snadné přehlédnout mně v tom zástupu holek, co čekali až tě začnou svádět očima.

Byl jsi jako přízrak. Jako sen. Jako kdyby jsi byl jen v mé hlavě se svým safírovým pohledem a něžným úsměvem. Ale ty jsi tu byl, seděl jsi u stolu v naší školní jídelně smál se a tvé safírové oči zkoumali zvědavě místnost. Byl jsi mým reálným přeludem, mým klenotem, mým neokoukaným obrazem v galerii.

Mým Lancelotem.

*Ano, vskutku je možné že žiji. A hlásím se Vám s novou kapitolkou! :) Doufám, že si ji užijete a moc Vám děkuji za všechny votes a komentáře u této i předešlých kapitol! ♥ 

S pozdravem Vaše Jena Scarlett Timids...♥