Ty a Já ze Swindon do Oxfordu

51.kapitola

Sobota, 4.března, Swindon, 19:01

Ani se mi nechtělo věřit jak rychle se únor převalil. Jako kdyby jsi svou kouzelně nekouzelnou návštěvou zlomil nějakou kletbu. Svět mi najednou připadal snesitelnější. 

Pravda tvůj odchod onoho následujícího rána už nebyl tak kouzelný. 

Tiše jak myšky jsme se kradli z mého pokoje, doprovázené několika zastávkami aby jsi mě mohl políbit až jsme v otevřených dveřích narazili na mého tátu. 

Opíral se o rám kuchyňských dveří, v jedné ruce hrneček kávy v druhé srolované ranní noviny. S mírným pobavením ve tváři nás pozoroval jak jsme oba jak na povel zamrzli na posledním schodě.

,,Dobré ráno," řekl s lišáckým úsměvem a narovnal se. ,,Ne, že bych vám do toho chtěl kecat mládeži, ale rád bych vás upozornil, že u nás jsou dveře absolutně funkční a pro svou další návštěvu je můžete naplno využít." 

Nějak nám došla slova. Cítila jsem jak rudnu až na špičkách uší, zatímco ty sis vedle mě nervózně odkašlal.

,,Děkuji, pane Summersi." řekl jsi nakonec se snahou o odlehčený tón. ,,Budu si to pamatovat." 

,,A kdyby jste si náhodou chtěl šplhnout u starých dobrých rodičů, stačí se oznámit a pak možná prohodit pár slov." táta na nás spiklenecky mrknul. ,,Tak co kdyby jste to napravil a dal si s námi snídani?"

,,Je to od vás moc milé, ale já vlastně ani nemám hlad," nervózně jsi se usmál a jisto jistě už chtěl odsud utéct stejně moc jako já. 

,,To jste tomu tedy včera večer asi moc nedali," zamumlal si nejspíš táta sám pro sebe, ale příliš hlasitě do ticha, které panovalo. 

,,Tati!" okřikla jsem ho, načež ten zvedl ruce vzhůru a s rozloučením se uráčel do kuchyně odkud zazněl tlumený hlas mámy. Skvělé.

Bolestivě zaúpím a s hraným brekem se opřu čelem o tvá mohutná ramena. Oba se dáme do tichého chichotu nad komičností celé situace.

,,Jo, určitě o mě neměli ani ponětí." řekl jsi s hraným přesvědčením, čemuž jsme se oba museli zasmát ještě víc. 

Nakonec jsme se na sebe znovu jen podívali a vyměnili si dlouhý polibek, který ani jeden z nás nechtěl přerušit. 

Podala jsem ti schované tenisky a ve dveřích jsme si ještě vyměnili poslední polibek na rozloučenou. 

Teď jsem ale ležela u tebe na posteli a koukala na tebe jak sedíš u psacího stolu a pereš se s dalším motivačním dopisem na univerzitu. 

,,Tohle je absolutně nemožný," zmuchlal si další kus papíru a hodil ho za sebe a trefil mě tím do ramene. 

Přetočím se na bok, vezmu papír a opět ho narovnám. ,,Tenhle byl dobrý, Williame!" 

Podíval jsi se na mě výrazem, který mluvil za vše a já ti ho oplatila tím svým, který mluvil za vše.

,,Fajn, dost motivačních dopisů. Nakonec stejně vyberu ten který mi doporučíš." pokrčil jsi poraženě rameny a přesunul se ke mě na postel.