Ty a Já ze Swindon do Oxfordu

24.kapitola

Čtvrtek, 7.listopadu, Oxford Wallington High School, 12:21

,,Luciusi, já se o tom nechci bavit!" zvýšila jsem hlas a pokusila se toho hubeného idiota zabít pohledem. ,,Byla to úplná náhoda." 

,,Byla úplná náhoda, že se vybavuješ před vlakem s Russellem a tou bandou?" mávl až přehnaně k jejich zatím prázdnému stolu. 

,,Není to snad moje věc s kým se bavím," protočila jsem oči. 

,,Ale mě to zajímá," zatvářil se jako neviňátko a přistrčil ke mě svůj kousek mramorového koláče. ,,Jsem ochotný vyjednávat." 

Prohlédla jsem si lahodně vyhlížející kus koláče pak Luciuse a pak zase koláč. ,,To je uplácení." 

,,Jednodušeji to s tebou nejde. Ber nebo nech bejt." 

,,Fajn," zamračila jsem se na Luciuse a věnovala úsměv kusu koláče. Natáhla jsem se pro něj, ale Luciusova ruka mě zastavila.

,,Nejdříve mi odpověz. Pak si smíš sníst koláč." 

,,Luciusi, není to nic zajímavého. Čirou náhodou jsem se s jedním z té jeho bandy dala do řeči na párty u Russella doma a on si to pamatoval a najednou pro mě ten zelenovlasej ve vlaku přišel, že si k nim mám jít sednout. A než jsem stačila odmítnout popadl mí věci a šel k nim! Už bylo pozdě, stačí?!" vychrlila jsem ze sebe. 

Lucius uznale hvízdl a pustil mou ruku, takže jsem konečně mohla popadnout svůj zasloužený kus koláče. Ukousla jsem si velký kus a pozorovala Luciusův výraz.

,,Kdy jsi se s ním dala do řeči? Vždyť jsi zmizela téměř hned, co jsme přijeli." najednou nebyl tak tupí jako obvykle. 

,,To je trošku moc otázek nemyslíš?" zamumlala jsem s plnou pusou. ,,Na hlavní jsem ti odpověděla. Tak už se v tom nerejpej, Luciusi." 

,,A tobě to nepřijde zvláštní?" 

,,Luciusi!"

,,No tak fajn, vždyť už mlčím." uraženě si odfrkl a sebral mi z ruky zbytek jeho koláče. 

,,Ale to byl-" 

,,Pomsta jest sladká!" zlomyslně se usmál a nacpal si celý ten kus do pusy. Napila jsem se sodovky a vyplázla na něj dětinsky jazyk.

Nic jsem na to neřekla, jen jsem si dál pokračovala v dojídání oběda. Lucius do mě drkl, takže mi kus brambory spadl zpět do talíře. Věnovala jsem mu zamračení, ale on se zubil od ucha k uchu a naznačoval mi, abych se otočila. 

Do jídelny se nahrnuly prvačky a Lucius začal na jednu z nich zběsile mávat. Holčina se zatvářila nejdřív trošku vyděšeně, ale nakonec mu plaše zamávala na zpět. 

,,Nevypadá, že by z tebe byla tak žhavá jak jsi tvrdil." ušklíbla jsme se.

,,To ona jenom tak hraje," vysvětlil sebevědomě. ,,Věř mi, je do mě úplně hotová." 

,,Jak myslíš, příteli, jak myslíš." poplácala jsem ho po rameni a on trošku znejistil. 

,,Vážně," pokusil se na svém sebevědomém tónu vytrvat. ,,Do týdne bude moje. Samozřejmě, jenom tak na týden." 

,,To víš, že jo." přehnaně sladce jsme se usmála. ,,Jako vždycky." 

,,Ne," zamračil se na mě. ,,Nedopadne to jako vždycky. A vůbec, nemůžeš říct, že to tak dopadá vždycky." 

,,Jistě, že můžu." protočila jsme oči. ,,Řekni mi, kdy to tak nedopadlo. Maximálně tak ve školce, to tě malá Padma Brownová nakonec hudlana dala, aby si jí vrátil lopatičku."