Ty a Já ze Swindon do Oxfordu

17.kapitola

Neděle, 13.října, Swindon, 13:57

,,Tak proto jsi tak zčervenal, když jsi jí uviděl." přikývla s pochopením sestra a usrkl si nalité kávy. Seděli jsme na terase za domem, pozorovali padající listí zatímco Roger spal v kočárku. 

,,Já jsem se nečervenal!" zamračil jsem se a upil z vlastního šálku. ,,Jen jsem byl zaskočenej. Málokdy potkám holku, co mi zachránila život u regálu s-s dámskýma potřebama."

,,Chtěl jsi říct tamponama, ale rozmyslel sis to, že jo?" uchechtla se Philipa a protočila oči.

,,To není ale vůbec důležitý." 

,,Počkat," položila šálek na malý dřevěný stolek a dala mi lepáka.

,,Au!" chytl jsme se za bolavé místo. ,,Za co to bylo?" 

,,Proč jsi nic neřekl? Nebo neudělal? Mohl jsi jí poděkovat!" 

,,Cože? Vážně si myslíš, že to bylo vhodné? Když jsi tam byla ty a její sestra. A stály jsme u regálu s tamponama. To jsem jako měl přijít začít jí třást s rukou a říct něco ve smyslu: 'Děkuji za záchranu života. Tady máš krabičku tamponů jako poděkování. Měj se!'." 

,,Takhle jsme to nemyslela." zamračila se. 

,,Já  vím, že ne." povzdechl jsem si. ,,Poděkuju jí, jasné. Ale musím najít nějakou lepší příležitost. Teď když vím kdo to je, bude to mnohem lehčí." 

,,Dobře, Wille." přikývla sestra a zamyšleně pozorovala krajinu. ,,Nejsou si moc podobné." 

,,Kdo?" 

,,Roxana s Daisy, troubo. Daisy byla vždy hrozně upovídaná, akční a taková energická. Každého přitahovala jako magnet. Její sestra mi přijde taková tichá, pohlcená vlastním světem, ale má takové kouzlo, nezdá se ti?" 

,,Já nevím," zahleděl jsem se na opadající strom. ,,Asi ano. Nějak jsem nad ní nepřemýšlel. Bylo to rychlé setkání." 

,,Jo, to asi jo." 

Dveře se otevřeli a v nich vykoukla mámina hlava. 

,,Williame, ty dnes nejdeš na zápas?" 

Polekaně jsem vyskočil z křesla a vytřeštil na ní oči. 

,,K čert! Já jsem úplně zapomněl." 

,,Tašku máš připravenou na chodbě. Philipo odvez prosím bratra, já Rogera pohlídám." 

,,Jsi anděl." dal jsem mámě mlaskavou pusu a běžel si do předsíně pro věci. 

Popadl jsem tašku a za cesty k autu si nazouval boty. Hokejka i s taškou skončili na zadních sedačkách a já se co nejrychleji připoutal a už jen čekal v autě na Philipu. 

Nervózně jsem zahlédl jak na hodinách přeskočila další minuta a nervózně zatroubil na klakson, zrovna když sestra vylezla z domu a nastoupila ke mě do auta.

,,Zbláznil jsi se Williame! Ty jdeš pozdě, ale pak honíš mě! Byl by jsi tak laskav a příště netroubil? Roger totiž spí! Nebo možná spal." 

Nakvašeně otočila klíčkem v zapalování a vycouvala z příjezdové cesty.

,,Promiň," váhavě jsem jí pohladil po zápěstí a doufal, že nezačne kousat. ,,Jen už slyším Smitha jak bude řvát. Nesnáší když chodíme pozdě." 

,,No, tak to máš asi problém, Wille." 

To měla pravdu, ale jakékoli poznámky jsem si už radši nechal pro sebe. Protože to bych pak taky mohl jít rovnou pěšky.