Ty a Já ze Swindon do Oxfordu

12.kapitola

Sobota, 5.října, Bristol, Dream Boys Club, 22:17

,,Copak jedete slavit, dámy?" zeptal se nás řidič tak v půli cesty.

,,Tady Mika," začala Kimi-Jin. ,,Nám slaví sladkých 18!"

Jako by to podle těch šerp, kloboučků a obří tiáry na hlavě nebylo očividné.

Netrvalo dlouho a my jsme stály před nasvíceným klubem, u kterého stálo stádo žen podobně nastrojených jako my a čekaly až se otevře.

,,Jdeme!" popadla nás Mona a táhla nás k červenému VIP špagátu.

,,Mona Flemings." zazubila se na vysokého sekuriťáka.

Ten zalistoval v pár papírech než se usmál a odendal závoru.

,,Vítejte slečno, Flemingsová. Doufáme, že se budete s přítelkyněmi dobře bavit."

Mona nám důrazně kývla a já si poprvé všimla těch rozpaků v obličejích mých společnic. I z Miki se najednou ta odvaha vypařila. Dveře nám otevřeli dva namakaní černoši v upnutých černých džínách, koncemi rukávů a límečky s motýlky okolo krků.

V tomhle úboru jich tam stálo ještě dalších deset pohledných vysokých mladíků s tácky s šampáněm a úsměvy o ucha k uchu.

,,Dovolte mi, abych Vás přivítal v klubu Dream Boys a uvedl vás na vaše místa." usmál se zrzek a nabídl Moně rámě a šerpu, která ho bez sebemenšího zaváhání přijala. A najednou přistoupil další blonďák k Mimi, která ho s ruměncem ve tváři a zářivým úsměvem přijala.

,,Dovolíte?" ozvalo se mi u ucha a já se dost polekaně otočila.

,,E," vydechla jsme. ,,Já nepiju."

,,Dobře," odložil nabízenou skleničku a nastavil rámě.

,,Já nejsem oslavenkyně. Myslím, že to je v pohodě, klidně můžete vzít někoho jinýho."

,,Trvám na tom." věnoval mi zářivý úsměv vysoký brunet s perfektně upravenými vlasy a tělem řeckého boha.

,,Dobře," přikývla jsem a opatrně přijala jeho rámě a šerpu.

,,Vypadáte nervózně." podotkl bystře zatím co jsme vycházely schody s červeným kobercem bůh ví kam.

,,No," přiznala jsem. ,,Tohle není zrovna typ zábavy, který bych dobrovolně vyhledávala. A ani to zrovna nepatřilo mezi mé tajné sny."

Zasmál se a najednou mi nepřipadal tak moc dokonalý, že by mohl být robot.

,,Jmenuji se Alex." zastavil se aby mi potřásl rukou.

,,Roxana." pokusila jsem se o úsměv.

Pokračovaly jsme pomalu po schodech dál a já se furt nemohla zbavit prazvláštního pocitu. S ruměncem jsem se smířila, že se asi až do konce toho všeho nerozloučím a teď bych možná nezodpovědně jednu tu skleničku šampáňa přijala.

Když jsem uviděla ten obří sál s kolovými gauči, malými stolečky a velkým naleštěným parketem spadla mi čelist. A o to hůř mi bylo, když jsem viděla, že naše místa měla být hned u pódia. V pozadí hrála taneční hudba, taková ta kterou znáte z klubů a všude kolem byly polonazí muži s tácky nebo jen tak koketující s návštěvnicemi.

,,Myslíte, že by jste mně mohl dovést k baru?" zastavila jsem nás v chůzi.

,,Jistě," zasmál se. ,,Ale myslel jsem, že nepijete."