Ty a Já ze Swindon do Oxfordu

20.kapitola

Neděle, 20.října, dům Russellových, 0:06

,,Mimi," zašeptala jsem a koukala za Mikou s otevřenou pusou.

 Cítila jsem slzu, která se mi nekontrolovatelně kutálela po červené tváři. Stále jsem v hlavě ozvěnou slyšela tvá slova: Naser si, Roxie! 

Setřela jsem si svůj důkaz slabosti a začala se prorvávat davem, abych našla Luciuse, který mě sem přivezl. Nebylo to tak těžké. Stál vedle schodů s tvým zelenovlasým kamarádem a něčemu se zrovna smál.

,,Luciusi odvez mě, prosím, domů. Tohle nemá cenu." drkla jsem do něj abych si získala jeho pozornost. Pusa se mu trošku otevřela a pak udělal známé výmluvné uhnutí pohledem. To snad ne. Všimla jsem si lahve na schodu nad jeho hlavou.

,,Prosím, neříkej mi že jsi-"

,,Promiň," začal se Lucius rychle omlouvat. ,,Jsme na párty! Nenapadlo mě, že budeme tak rychle odjíždět. Tak jsem si řekl, že si dám skleničku než si to dořešíš." 

Chtělo se mi křičet. Věděla jsem, že po té jedné skleničce by byl schopný řídit, ale nechtěla jsem nic riskovat. Navíc jsem mu to nemohla odepřít. Byl tak nadšený, že se na tenhle mejdan může vetřít, že byl ochotný vstát a odvést mě sem.

,,Jsi v pořádku?" stiskl mi starostlivě rameno. ,,Máš úplně skleněný oči-"

,,Nech to plavat, Luciusi." uhnula jsem pohledem. ,,Půjdu domů pěšky." 

,,Neblázni!" zarazil mě, když už jsem byla na odchodu. ,,Vždyť ty nesnášíš tmu. Něco vymyslíme. Můžu zkusit někomu říct-" 

,,Ne," skočila jsem mu podrážděně do řeči. Už jsem viděla jak tady někdo bude mě a Luciusovi ochotně pomáhat. Luciuse sice všichni znali, ale povětšinou jim byl stejně jen pro smích. ,,To je v pohodě. Já to zvládnu." 

,,Dobře," ucouvl a zelenovlasý kluk nás napjatě pozoroval. ,,Kdyby cokoliv zavolej mi, dobře?" 

Přikývla jsem a zapnula si kabát. Potřebovala jsem se odsud dostat.

Nenávidím, když mě někdo vidí brečet. Nechtěla jsem, aby někdo viděl, že jsem slabá. Vždy jsem měla potřebu hrát si na drsnou holku, kterou nic nerozhází a s nikým se nepáře. Jenže i já byla jen člověk. A ženská. A v některých ohledech přecitlivělá ženská. 

Otevřela jsem dveře a vyšla z toho příšerného hluku do chladného večera. Mihlo mě pár opilců, co se vracelo zpět do víru dění, ale nakonec jsem před hlučným domem zůstala stát úplně sama.

 Z pusy se mi vydral přidušený vzlyk a po tváři se koulely slzy. Má nejlepší přítelkyně mě právě div neuřkla. Znala jsem Miku od dětství a tohle byla jako nůž do zad. Cítila jsem jak se třesu, asi i zimou a potřebovala si na chvíli sednout. 

Všimla jsem si dvířek na zahradu a řekla si, že když si chvíli popláču tam, nikdo si toho nevšimne. A i kdyby, kdo by to řešil? Slyšela jsem jak se zavřeli vchodové dveře a tak jsem rychle přešla k zahradním dvířkům a vklouzla do zahrady. 

Zahrada Russellových byla nádherná i v pouhém osvětlení pouličních lamp. Dokázala jsem si barvitě představit jak krásná je za denního světla. Posadila jsem se na lavičku v malém altánku pod vrbou a přitáhla si kolena k tělu. Schovala jsem hlavu do kolen a nechala se unášet emocemi.