Ty a Já ze Swindon do Oxfordu

14.kapitola

Pondělí, 7.října, Oxford Wallington School, Oxford, 8:39

Po osudném víkendu 6.října jakoby se celý svět převrátil naruby.

Když jsem přišla domů nikomu dalšího rána neušlo, že se něco stalo. Krom faktu, že jsem seděla ve 3 ráno v kuchyni u pusy s inhalátorem na astma a bušícím srdcem až v krku, kde mě našla zmatené Daisy. Smrděla jsem cigaretami a nepopsatelným zápachem Chýše a kolem nohy se mi otírala Fergie, která žádala o sovu dávku pozornosti. Když jsem konečně utišila přívaly myšlenek a příšerných scénářů, byla jsem u snídaně podrobena neúspěšnému výslechu po kterém jsem se zavřela na půdě s kočkou a hrníčkem kakaa.

Pondělí ráno nebylo o moc lepší. Nebyla to jenom má rodina, kdo poznal mou podrážděnost, ale i Lucius zaregistroval, že je něco špatně. A to jsem poznala i já na něm.

,,Od čeho jsou ty modřiny?" ukázala jsem mu mírně zděšeně do obličeje.

,,Jo tohle," lehce se usmál. ,,No, já pořádně nevím. Byl jsem v Chýši a trošku jsem to přehnal a pak jsem se šel ven vychcat a najednou ke mě přišli 3 maníci a dostal jsem."

Stuhla jsem a naprázdno polkla. V duchu jsem se Luciusovi omluvila a raději mlčela. Zpoza mosazné brány se vynořila Mika. Nalíčená a učesaná jako nikdy před tím, prošla kolem mě a Luciuse bez jediného slova. 

Lucius se nejdříve šokovaně díval za Mikou než se otočil zpět ke mě a nadechl se na otázku.

,,Nechci o tom mluvit," přerušila jsem ho, než stačil vydat jedinou hlásku. ,,Je to složitý." 

,,Složitý? Právě kolem nás prošla holka co byla podobná Mimi, ale zároveň to vůbec nebyla Mimi. A neobtěžovala se nám ani kývnout na pozdrav."

,,Prostě to nech být, jasné!" osočila jsem se na něj a záhy se pokárala. Lucius za nic nemohl. Nemohl vědět, že se Mimi neozvala ani dalšího rána a když jsem volala k nim domů, její matka mi řekla, že ještě není doma. Nemohl vědět o hádce. Ani o faktu, že jsme spolu poprvé mluvili. 

,,Dobře," přikývl a koukal se někam za mě. ,,No ty vole!" 

Ve tváři se mu objevil upřímný úsměv a já se nechápavě otočila, jakožto většina lidí, co postávala venku. Všechny zraky padly na vás. Šli jste přes náměstíčko svižným tempem a krom Darbyho, jste všichni vypadali jako kdyby vás srazil náklaďák. Monokly pod očima, natržené rty, náplasti přes nosy. Nebylo možné si vás nevšimnout. 

Nepoznal jsi mě tehdá v tom mumraji lidí, ale ani jsi se do davu moc nedíval. Vstoupili jste bez jakýchkoli okolků do školy a jakmile se za vámi zavřeli dveře, spustili jste doslova lavinu šuškání a teorií.

,,Myslím, že se tomuhle říká karma." podotkl Lucius. 

,,Ty nevypadáš o moc líp, Luciusi." povytáhla jsem levé obočí a nasadila svůj typický výraz. ,,Taky vypadáš jako kdyby tě srazil náklaďák." 

,,Nemůžeš člověku nechat ani trošku radosti?" zamračil se na mě a společně jsme se vydaly do školy. Lucius mně a dívkám, co šli za námi, galantně podržel dveře a pak se zase v chodbě připojil ke mě. 

První hodina matematiky pro pokročilé se dala přežít. Mika si sedla dopředu k Moně a nejevila jakékoli známky toho, že by jsme kdy byly 13 let přátelé.