Ty a Já ze Swindon do Oxfordu

34.kapitola

Čtvrtek, 28.listopadu, Swindonská nemocnice, 9:10

Hodil jsem další kamínek do Casperova okna a nervózně sledoval hodinky. Volal jsem mu už nejmíň tisíckrát, ale on nikde. 

Vytáhl jsem z kapsy vibrující telefon a přijal hovor. 

,,Tak jak to jde?" vyhrkl jsem do telefonu.

,,Vymluvila jsem se, že nám jdu pro kafe."  zašvitořila jsi do telefonu. ,,Už jste na cestě? Není před námi už moc lidí a co nevidět půjdeme na řadu." 

,,No, ne tak docela. Casper se asi nějak nemůže dostat ze svýho domu. A auto jeho táty je pořád před garáží. Ráno prý dělal, že jde normálně do školy a Ninny mu pak pomohla se zase vplížit do domu." 

,,A proč tam zase lez?!"

,,Zapoměl tam klíčky od auta. A něco mi říká, že ho asi chytl." 

,,To je snad zlý sen!"

,,Neboj se," pokusil jsem se povzbudit nás oba. ,,Já něco vymyslím." 

,,Tak to by jsi teda měl! Už takhle všichni riskujem. Naši mě zabijou až zjistěj, že jsem se vybodla dneska na školu." zněla jsi frustrovaně. ,,Nedokážu ji tu zdržovat věčně, teď nebo už nikdy, Wille!" 

Načež jsi hovor položila.

,,Sakra!" ulevil jsem si a začínal uvažovat, že prostě půjdu dovnitř a pod nějakou rozumnou záminkou Caspera unesu. 

,,Promiňte, pane Russelle, ale potřeboval bych si půjčit vašeho syna, aby se pokusil nedokurvit to co už zkruvil." zamumlala jsem si sám k sobě a hodil další kamínek do Casperova okna. 

V tu chvíli se otevřeli zadní dveře a z nich pelášil Casper.

,,Utíkej!" křičel zatím co já zmateně stál. 

Popadl mě za paži a táhl za sebou k autu. 

,,Caspere!" zpoza rohu se objevil brunátný obličej pana Russella, který za námi utíkal v dokonalém šedém obleku. 

Naskočili jsme do Casperova sporťáku a on rychlostí blesku vycouval z příjezdové cesty. 

,,Měl jsme trošku potíže." přiznal a držel nohu na plynu. ,,Kolik je?" 

,,Za 10 minut mají jít na řadu." přiznal jsem s pohledem upřeným na hodinky. ,,Máme tu trošku probl-"

,,Drž se!" upozornil mě a sedačka mě pomalu vcucla do sebe. 

,,Caspere neblbni! Mrtvý jim tam budeme k ničemu!" zhrozil jsem se a křečovitě sevřel opěrku. 

,,Já už to znovu neposeru." 

Auta neauta. Červená nečervená. Řítili jsme se silnicemi Swindon a Casper zběsile předjížděl auta, která na nás troubila, ale vše se měnilo do jedné šmouhy. 

Casperovi klouby na rukou bělaly jak křečovitě svíral volant a na obličeji byly stále jasně viditelné modřiny. Na sobě měl stále ještě školní uniformu a blond kštici neposedně rozházenou.

,,Já ti dlužím strašně velké díky, Wille." začal Casper a další zatáčku dal smykem. ,,Jsi jediný kdo nade mnou nezlomil hůl. A já jsem to nikdy nechtěl tak posrat, jasný? Zpanikařil jsem, totálně. Ale hned jak jsem domluvil s tvojí ségrou jsem měl jasno. Musím něco udělat. Já ji mám fakt rád. Jenom se prostě neumím vázat, nikdy jsem to raději nedělal po tom co se stalo s ty víš kým. Ale chci to zkusit, chci aspoň jednou udělat správnou věc."