Ty a Já ze Swindon do Oxfordu

5.kapitola

Čtvrtek, 21.září, Swindon, 15:48

Už když jsem došel k našemu domu číslo 265 mi neunikl dětský pláč, který byl slyšet i přes tlusté dubové dveře. Tiše jsem je za sebou zavřel a boty odhodil ledabyle do kouta.

,,Ale copak, špuntě?" vzal jsem malého Rogera Jr. do náruče a potěžkal ho. Malý přestal plakat a místo toho mě se zájmem pozoroval velkýma modrýma očima.

,,Rostou mu zoubky." ozval se z kuchyně jemný ženský hlas. Přehodil jsem si Rogera do druhé ruky a přešel do kuchyně. Čekal mě obvyklý pohled na mou matku a starší sestru, které  synchronizovaně pobíhaly po kuchyni.

,,Ahoj Wille," políbila mě matka něžně na tvář.

,,Ahoj mami," přešel jsem k sestře a dal jí lehkou pusu do tmavých vlasů. ,,Čau godzillo."

,,Moc vtipné, Willieme." šťouchla mě do žeber a pohladila Rogera po hlavičce. ,,U strejdy se ti líbí, jo? A jíst bude kdo? Co?"

,,Já," navrhl jsem a se smíchem posadil Rogera do dětské stoličky.

,,Stlejda, stlejda, stlejda," opakoval s dětským mrmláním.

,,Běž se převléct, Wille. Večeře bude do hodiny nejdéle." vybídla mě matka.

,,Dobře," usmál jsem se a ještě před odchodem do svého pokoje rozházel Rogerovi světlé vlasy.

,,Ahoj tati," nakoukl jsem do pracovny, kde se zrovna můj otec se zkrabaceným čelem prohrabával stohy papírů.

Odpovědí mi bylo pouze zamyšlené přikývnutí na pozdrav a tak jsem pokračoval do svého pokoje. Zavřel jsem za sebou dveře a unaveně se složil do postele.

Zabloudil jsem pohledem na nástěnku, kde vysela fotka mně a Philipi v její první den na univerzitě. V hlavě se mi opět rozbouřilo tolik myšlenek. Nechápal jsem, proč jsem ji prostě nedokázal sundat a vyměnit za nějakou jinou. Prostě tu pořád vysela na mé přeplněné korkové nástěnce.

Jo, kdyby tam nepotkala toho bastarda všechno mohlo být jinak. Philipa nemusela poslední rok na univerzitě dodělávat dálkově a mě by teď každou noc nebudil dětský pláč.

Kdyby se moje sestra nezbláznila do nějakýho podělanýho výměnnýho studenta z Ameriky, vše mohlo být jinak. Frajer si ségru zbouchnul a než si má sestřička uvědomila, že má zapečeno na sviště, frája si odletěl zpět na Floridu.

Nezapomenu, jak jsem přišel domů a do ticha domu se nesl hysterický pláč mé sestry. Byl jsem hrozně vyděšený a když jsem doběhl k ní do pokoje a viděl jak jen leží na posteli a brečí zmocnilo se mně zoufalství. Když jsem si k ní přisedl vrhla se mi okolo krku a dlouhou chvíli prostě jen brečela. A pak mi to řekla. Že je těhotná a že ten Americkej bastard odjel. Seděli jsme tam spolu snad hodiny. Moje tričko bylo vlhké od jejích slz a v jejích očích se zřelo totální zoufalství.

Od té doby, už to v naší rodině prostě nikdy nebylo jako dřív. Moji rodiče moji sestru zbožňovali. Budoucí právnička. Ta která převezme rodinný byznys. A pak tohle. Už se na ní nedívali stejně. Milovali ji, to ano. Ale Rogerem Jr. utrpělo jejich ego a idilka skvělé spořádané rodinky.

Občas, když jsem opravdu hodně v ráži si představuju jak tomu pitomímu Američanovi rozbíjím ten jeho sladký úsměv, na který sbalil mou sestru. Jak mu uštědřuju ránu za ránou hokejovou holí. Pak by mu na ten přeslazenej úsměv nepomohla ani plastika. Cítil jsem jak se mi napíná kůže na rukou, které jsem zaťal v pěst.

Z mého myšlenkového pochodu mě vytrhl až telefon, který mi hrál v batohu. Zašmátral jsem v kapse až mi konečně do ruky padla malá tenká krabička. Zhluboka jsem vydechl všechnu frustraci, která ve mně byla a s úsměvem přejel prstem po displeji.