Ty a Já ze Swindon do Oxfordu

18.kapitola

Čtvrtek, 17.října, Swindon, 15:08

Vlak se zhoupl jak přejel na druhou kolej a začal zajíždět do nádraží Swindon. Zvedla jsem svou unavenou hlavu, která byla přilepená na skle a začala si zapínat rozepnutý kabát. Dlouhou červeno-hnědou šálu jsem si omotala kolem krku a marně se pokoušela nacpat do davu, který se chystal vystoupit. 

Tiše jsme si odfrkla a přepnula během čekání písničku. V uších se mi rozehrál Ed Sheeran a já si už představovala klidné odpoledne ve svém pokoji s Fergie v klíně, zapnutým gramofonem na okenním parapetu a puštěným Zapísníkem jedné lásky. 

Vlak pomalu zastavil, ozvalo se tichounké zaskřípání a já ucítila chladný vzduch prostupující vagónem. Dav lidí se začal hrnout ven a já se za pomocí pána ve středním věku přimotala do davu. 

Procházela jsem přeplněným nástupištěm a podzimní vítr mi šlehal do tváře. Zhluboka jsem se nadechla a v nose mě zašimrala známá nasládlá vůně. Horká čokoláda. Přidala jsem do kroku a za cesty si vyndávala peněženku. Vlezla jsem do malé kavárny na rohu a zařadila se do fronty. 

,,Co to bude?" zeptal se mě o něco starší kluk s piercingem v obočí a rtu a vypadal, že ho jeho práce vskutku velice naplňuje. 

,,Jednu horkou čokoládu se smetanou sebou, prosím." usmála jsem se, ale oplaceno mi to nebylo. 

Nevadí, nikdo mi nezkazí mou dobroučkou horkou čokoládu se smetanou.  

,,Dvě libry padesát pencí." oznámil maník a přehodil žvejkačku na druhou stranu. Mírně znechuceně jsem mu položila peníze na pult, převzala si čokoládu a pomalu ustupovala pryč. 

Za odchodu z kavárny jsem z něj sundala kryt a slastně si přičichla. Otevřela jsem dveře s úmyslem si trošku usrknout a v tu chvíli...BUM!

Horký nápoj prosakoval látkou a já na to jen zhrouceně koukala. Tolik škody! Vzhlédla jsem abych dotyčnému pořádně od plic vynadala, ale nedokázala jsem to. Koukala jsem se do těch nejkouzelnějších modrozelených očí, jaké jsem kdy viděla. Byly to tvoje oči. Ty nádherné oči a já byla úplně ztracená. 

Stáli jsme uprostřed cesty, lidé kolem nás bez sebemenšího zájmu procházeli a my si jen ohromeně hleděli do očí. 

,,To jsi ty," vydechl jsi a stál u mě až moc blízko. ,,Já-já." 

Byl jsi roztomilý jak jsi koktal, ale já nebyla schopná jediného slova. 

,,Moc se omlouvám." začal jsi mě utírat nějakým kusem papíru, co jsi měl v ruce a já trošku uskočila.

,,Nic se neděje," pípla jsem potichu. ,,Teď už to ten kelímek nezachrání. Pohřbíme ho tady v koši." 

Pustila jsem kelímek do koše vedle nás a nebyla schopná se pohnout. 

,,Moc mě to mrzí. Otáčel jsem se a vůbec si tě nevšiml." vyhrkl jsi. ,,Koupím ti nový."

,,Ne," umlčela jsem tě spěšně. ,,To je v pohodě, vážně. Už tam skoro nic nebylo." 

No, bylo očividné že jsi mi to nevěřil. Jen fakt velký blázen by vyšel z kavárny s prázdným kelímkem a k tomu všemu ještě horkým. 

,,Ne," zavrtěl jsi hlavou. ,,Trvám na tom." 

Zmateně jsem ti hleděla do očí a ty jsi se nervózně usmál. Chvíli jsme tam tak stáli a hleděli jeden na druhého. 

,,Tak já pro to zajdu." ustoupil jsi o krok. ,,Co mám donést?"