Ty a Já ze Swindon do Oxfordu

46.kapitola

Sobota, 12.ledna, Swindon, 21:29

Pohrávám si s pramínkem tvých ohnivých vlasů, zatím co ty mi ležíš na hrudi. Ani jeden z nás nic neříká, na chvíli jsme pohlceni vlastními myšlenkami a přítomností toho druhého. Tady v mém pokoji, kde se sotva vejdeme na moji jednolůžkovou postel a já ještě k tomu všemu musím ležet nakřivo, abych nemusel mít pokrčené nohy.

Nejsem člověk, co by často mlčel a tak proříznu ticho jako první. ,,Už jsi mluvila s Mikou? Řekla ti něco nového? Jak jí je nebo tak?"

S těžkostí si povzdechneš a zakroutíš hlavou. ,,Furt platí to co řekla, že s nikým nechce mluvit. Její máma říkala, že na tom psychicky je furt stejně, ale že chce zkusit jít v pondělí do školy."

Přikývl jsem a vyměnil pramínek s kterým jsem si hrál za jiný. 

,,A ty od Caspera něco nového nevíš?" přetočila ses aby jsi mi viděla do očí čímž se mi dostal pramínek vlasů z dosahu. 

,,Ne, prý furt platí to co mu řekla před dvěma týdny v nemocnici. Nechce ho nějaký čas vidět. Nemá s ní mluvit, má dělat jako by se nikdy nic nestalo. Protože to je prý to co vždycky chtěl." odfrkl jsem si při vzpomínce na její jedovatá slova. ,,Casper tohle nikdy nechtěl."

,,Já vím, že ne." přiznala jsi neochotně, ale i tak mě to překvapilo. ,,Změnil se za těch pár měsíců." 

Hladil jsme tě ve vlasech a nechal tak další ticho aby se k nám pomalu připojilo. Spokojeně jsi zavřela oči a na tváři ti pohrával blažený úsměv. Paradoxně mi to připomnělo jako kdybych drbal psa na břiše. Ten výraz byl stejně spokojený.

,,Obávám se, že tě budu muset odvést. Už je skoro deset." povzdechl jsem si a ty jsi se zamračila. 

,,A nemůžeme se tu prostě zabarikádovat, Wille? Bylo by to hodně sobecké, chtít to tak?" dala jsi hlavu na stranu s vyčkávajícím pohledem. ,,Zůstat tady v tuhle chvíli navěky věků?" 

,,Přesně takhle?" zasmál jsme se a přitáhl si tě blíž, jednou ruku ti stále vískajíc vlasy. 

,,Přesně takhle." zapředla si a moje rty se přitiskli k těm tvým. 

Instinktivně, bez toho aniž by jsme porušili náš polibek, jsme se posadili, aby jsme si mohli být ještě blíž. Přisunula ses blíž do mého klína a nohy mi omotala okolo pasu, tvé ruce jezdili po mém krku a v nose mě šimrala tvá květinová vůně. 

,,Tohle nedělej," upozornil jsme tě udýchaně a opřel se svým čelem o to tvé. ,,Nebo se jednou neovládnu a prostě s tebou prásknu do postele a to teprve něco uvidíš." 

Zahihňala ses a drtila při tom svůj spodní ret. ,,Vážně? A co, Wille?"

,,Neprovokuj," varoval jsem tě a když se mé rty pomalu přesunuly k tvému krku tiše jsi zasténala. ,,Nebo přitvrdím. A už teď začínám být tvrdej." 

Tvůj krk se pod mými rty začal třást jak ses rozesmála a já nad tím s úsměvem kroutil hlavou. 

,,Jak chceš," hlesl jsem tak, že jsi to sotva slyšela. Než jsi stihla zareagovat už jsem byl s tebou na nohou a hodil s tebou na postel. To mi ale tak lehce nevyšlo. Držela jsi mě tak pevně, že jsme zakolísal a už jsme na postel padali společně. 

Ozvala se rána a zvuk nápadně připomínající prasknutí. Jen jsem se modlil, že ten příšerný zvuk nenaznačoval, že jsme ti rozdrtil páteř. 

Dala ses do přidušeného smíchu a mě rázem došlo, že tebe jsem nerozdrtil. Jak se záhy ukázalo bylo to několik prken z mé postele. 

,,Wille-" vysoukala jsi ze sebe někde mezi smíchem a lapáním po dechu. ,,Nemůžu dýchat!"