Ty a Já ze Swindon do Oxfordu

44.kapitola

Úterý, 25.prosince, Swindon, 11:01

Pozoroval jsem Rogera jak s nadšeným výrazem rozbaluje velký plastový bagr, který ode mě dostal letos k Vánocům. Drobnými ručkami mával s bagrem nad hlavou a strkal ho Philipě pod nos. 

,,No co to máš?" rozplývala se nadšeně Philipa. ,,To je bagr, no jo!" 

Otočila se na mě s dalším dárkem na kterém stálo mé jméno a vděčně se usmála. 

Byla to malá krabička a sotva jsem stihl chytnou za stuhu někdo mi zakryl oči. 

,,Ještě ne, Wille." zasmála se máma a začala mi pomalu pomáhat na nohy.

,,Cože?" svraštil jsme pod jejími dlaněmi obočí. ,,Proč ne?" 

,,Uvidíš," zapěla Philipa a já slyšel jak odchází z místnosti. 

,,Vážně?" uchechtl jsem se. ,,Kolik mi je? Schytám to zase studenou vodou, co byla celou dobu venku jako když mi bylo 9? To je otřepaný, ale když vám to udělá radost."

,,Zmlkni, Wille!" napomenula mě matka hravě a vedla mě kamsi. 

Ovanul nás studený vítr a já už čekal studenou vodu po celém svém těle, ale nic se nedělo. 

,,Připravený?" řekla mamka natěšeným hlasem. 

,,Jasně, sem s tím" v duchu jsem protočil oči a její ruce mě zbavili slepoty. 

Zamrkal jsem, abych si byl jistý že opravdu dobře vidím. Sotva 3 metry přede mnou byl zaparkovaný starý Ford mondeo 2002 a o něj byl opřený táta. Po dlouhé době jsme viděl na jeho tváři pohrávající úsměv. 

,,Otevři tu krabičku, Wille." naklonila se ke mě s chichotem Phili a drkla mi do ruky, aby mi připomněla, že jí pořád držím. 

Nemotornými prsty jsem oddělal víčko a našel klíčky. Od auta. S klíčenkou mého oblíbeného hokejového týmu Toronto Maple Leaves. 

Zalapal jsme po dechu, namířil klíčky k auto a zmáčkl odemknout. Auto zablikalo a ozvalo se cvaknutí.

,,To si děláte prdel!" vydechl jsme s úsměvem od ucha k uchu. 

,,Jazyk, Williame!" řekli moji rodiče nastejno, ale ani jeden se nepřestávali usmívat. 

,,Na tohle asi nebude stačit 'Díky.', že?" zasmál jsem se a šel si pohladit kapotu, abych měl jistotu, že je opravdu moje. 

,,Ne, připustil otec a koukl někam za mě." potutelně se na mě usmál a já zaváhal s rukou na tmavě šedém laku. ,,Ale tohle k tomu by možná stačilo." 

V tu chvíli jsem byl okamžitě mokrý od hlavy až k patě. Několik kosek ledu mi zůstalo na hlavě a já tiše vyjekl jak mě proud mokré vody omráčil. 

,,A já si říkal, kde byl háček." řekl jsem po chvíli, co jsme to s úsměvem rozdýchával. Celá rodina se dala do smíchu a já se podíval na svého otce. 

Stiskl mi rameno a přitáhl si mě do centního objetí. 

,,Veselé Vánoce, Wille." pak mi rozcuchal vlasy jak to dělával, když jsem byl malý a společně jsme se vydali zpět do domu.