My criminal boy/ L.T.

1. Kapitola

Koncem jara mého dvaadvacátého roku jsem usoudila, že mám depresi. Samota. Užírá mě zevnitř a já se tomu nemohu ubránit. Nemám nikoho. Rodiče, kamarády prostě nikoho.. Matka umřela na rakovinu plic a otec se z toho zhroutil a uchlastal se k smrti. Nehleděl na to, že mě tady na tom světě nechává úplně samotnou a z toho se mám zcvoknout.. Bezva. Teď tu stojím, před zrcadlem ve svém bytě a koukám na můj odraz v zrcadle.

Kruhy pod očima jsou velké, mám rozcuchané vlasy do všech světových stran. To mám z toho že jsem měla noční můru. Zdálo se mi o tom jak jsem svázaná na židli a někdo za mnou mi jezdí nožem po těle. Potom se mi ztrácí nohy, ruce a nakonec tělo a propadnu se do tmy.. Zhluboka se párkrát nadechnu a vydechnu a jdu do své koupelny kde si vyčistím zuby a pokouším se učesat moje vlasy. Kupodivu se mi to podaří a jdu se nasnídat do malé kuchyně. Uvařím si čaj, udělám si toust s máslem a marmeládou a jdu si sednout ke stolu. Z čaje upiju horké tekutiny a poprvé se zakousnu do toustu.

Koukám přes okno naprosti mě a užívám si toho krásného výhledu na město. Všude se tyčí velké budovy, kde jsou různé kanceláře. To byl vždycky tátův sen. Dostat se do té budovy úplně do nejvyšší kanceláře. Chtěl být nejlepší novinář ve městě. Vždycky jsem ho podporovala a držela mu palce. Po něm jsem zdědila talent, jestli se tomu dá říct k focení.

Z mého přemýšlení mě vyrušil zvonek, který se rozléhal po bytě. Znechuceně jsem vstala ze židle a šla ke dveřím, které jsem odemkla. Ve dveřích stál pan Smitch místní pošťák a donašeč novin. Je to moc milý pán. Jeho obličej tvoří pár vrásek a vlasy má už šedivé.

" Dobrý den pane Smitchi" pozdravím ho mile a vytvořím na svém obličeji úsměv. Nebo masku, která zakryje mojí bolest.

" Dobrý den Rose jak jste se dneska vyspala?" V jeho hlase jsem slyšela radost a spokojenost. Tak mu závidím. Je bez starostí, má rodinu a dobrou práci..

" Ale jo, šlo to.. Tak co mi dneska nesete?" Zeptám se zvědavě. Pan Smitch sáhne do své brašny a vytáhne z ní noviny.

" Děkuju" poděkuju mu a noviny si od něj vezmu. Nakonec se spolu rozloučíme a já jdu znovu do kuchyně. Sednu si na židli a noviny si otevřu. Listuju jima jestli by jsem nenašla inzerát na nějakou práci, ale zaujme mě něco jiného. Článek o Louisovi Tomlinsonovi. Je to nejnebezpečnějších člověk tohodle města. Nikdy jsem ho neviděla jenom na obrázku v novinách.

Louis Tomlinson byl přistižen při krádeži ve zlatnictví na Long Eastu..

Čtu šeptem, skoro neslyšně. Už by měli ti zatracení policajti něco dělat, jinak zabije celý město nebo ho komplet vykrade. Zavřu noviny a věnuju se zase snídani, kterou rychle sním a jdu se převlíct do mého pracovního pomalovaného, černého trička na hodiny malování do černých kalhot a do šedivé mikiny. Z rohu místnosti si vemu tašku se štětcema, barvama a paletama a dvě plátna na kterých jsou nedokončené výkresy.

Všechno to nějak poberu a vyrážím z bytu pryč. Jdu pomalu směrem k budově kde mám hodiny malování. Říkám tomu obrazárna. Po pár blokách k ní dojdu a hned u ní uvidím Deana, Finche a Paula. Smějí se něčemu a kouří cigarety. Fuj.. Začínám se bát o své obrazy. Doufám že mi je dnes nezničí. Chci neslyšně kolem nich proklouznout do obrazárny, ale to si mi nepovede.

" Hej nulo vzdej to!" Pokřikují na mě, ale to už jsme v obrazárně. A tohle musím snášet každý den. Dojdu do obrazárny kde už je moje učitelka paní Greenová. To je možná jediný člověk, který mě naplno podporuje.

" Dobrý den paní Greenová" pozdravím jí mile. Paní Greenová vzhlédne od obrazu ke mně. Seděla u stojanu s plátnem.

" Ahoj Rose tak dokončila jsi ten obraz ze včerejška?" usměje se na mě a zvedne se od plátna.

" Jo, ale moc se mi nelíbí" řeknu a přitom si odložím tašku a plátno. Obraz na kterým jsem pracovala celý den jsem jí ukázala. Pokoušela jsem se namalovat Londýn. Celý svůj život sním o tom že se podívám do Londýna, ale problém je v tom že nemám peníze na letenky. Svět není továrna na splněná přání.

" Ó Rose tohle se ti moc povedlo!" Vezme si můj obraz a s údivem si ho prohlíží.

"Děkuju" špitnu skromně a sklopím zrak k zemi, kvůli stydlivosti.

***

V obrazárně jsem strávila tři hodiny. Když maluju nevim kdy přestat a pořád dolaďuju detaily. I když na mě furt Dean s Finchem pokřikovali, stejně se nenechám odradit od svého díla.

Naposled udělám svůj poslední tah štětcem a mám hotovo. Malovala jsem hvězdnou oblohu podle předlohy, kterou jsme fotila včera večer. Paní Greenová mi ho jako vždy pochválí, ale i zkrytyzuje. Vždycky jsem ráda za kritiku, protože vím že se tak naučím z chyb. Utřu si štětce do hadru a všechno si uklidím do mé tašky. Vezmu si jí přes rameno a nakonec se rozloučím s Paní Greenovou. Vyjdu na chodbu a jdu pomalu ke dveřím.

Když jsem už chtěla vyjít ze dveří ucítila jsem náraz do mé hrudi. Klopýtla jsem dozadu a začala padat, ale nespadla jsem. Silné, potetované paže se obmotaly okolo mého těla a přidržely mě. Instinktivně jsem se přidržela rukama jeho ramen. Moje srdce bušilo jako splašené. Stydlivost pohltila mé tělo a donutila mě sklopit zrak k zemi, tak abych tomu dotyčnému nemusela vidět do tváře.

" Omlouvám se" špitnu se červenými tvářemi.

" To já se omlouvám tobě" řekl hlas, který byl sladký, ale hrubý. Zaujmou mě jeho potetované paže. Od někud je znám. Ale pak mě to trkne. Ne ať to není on.. Bleskově jsem se podívala před sebe. Byl to on.. Louis Tomlinson v plné své kráse. Na hlavě měl nasazenou černou beanie, krk a ruce měl potetované a ve spodním rtu měl železný kroužek. Vypadal strašidelně a nebezpečně.  Strach mě pohltil víc než stydlivost. Teď jsem mrtvá. Určitě. Sakra vrazila jsem do Louise Tomlinsona. Jeho modré, zářivé oči se dívaly do těch mích. Můj dech byl rychlejší, moje srdce bušilo tak silně že to musel slyšet.

Pustila jsem se ho a narovnala se. Jeho ruce mě díky bohu pustily.

" Ještě jednou se omlouvám" špitnu. Rychle ho obejdu a vyjdu z budovy. Rychlým krokem jdu po chodníku dokud..