My criminal boy/ L.T.

49. Kapitola

Tentýž den, větrný podvečer

" Takže, ty máš práci?" Zeptal se udiveně Jack s pusou plnou toustu, který jsem mu přinesla. Vzduch byl chladnější než odpoledne, už nesněžilo, jen trochu pofukovalo. Ulice byli vylidněné, nikde nebyla ani noha, jen my seděli na teplé dece a koukali se buď do dáli nebo na sebe pojídající Janein výborný toust.

" Jo" vypískla jsem nadšeně. Měla jsem upřímnou radost. Pokud dostanu Jacka z ulice, a i já sama si najdu byt a osamostatním se, bude jedno z nejlepších věcí, co jsem za život udělala. Těch špatných věcích v životě jsem udělala opravdu hodně, když se nad tím zamyslím. Jack nejdřív vykulil oči, ale pak se široce usmál.

" To je skvělý!" Řekl opět s plnou pusou, ovinul paži okolo mých ramen a obejmul mě. Tiše jsem se zasmála nad jeho radostí. Měla jsem jen málo do toho, abych se mu tam nerozbrečela štěstím. Konečně začínalo být všechno o něco barevnější. Začínala má nová etapa života. Nový prostředí, nový přátelé, nová práce, nový život. Bez Louise, bez strachu, bez utrpení. Můj život začínal pomalu dávat smysl. " A kde budeš pracovat?" Odtáhl se ode mě ze zvědavostí v hlase a ukousl si velký kus toustu.

" V kavárně. Je nedaleko odtud, takže tě budu cestou z práce navštěvovat" zvedla jsem jeden koutek do úsměvu.

" Skvělý!" zahučel s plnou pusou. Potom jsme jen tiše jedli naše tousty, koukali se do ulic a někdy se na sebe usmáli. Abych pravdu řekla, bylo mi takhle dobře. Byla jsem... Šťastná. U Jacka jsem strávila ještě hodinu, než jsem ho objala a rozloučila se s ním se slovy, že ho přijdu navštívit ve čtyři. Pomalu jsem šla chladnou Ottawou, slunce začalo pomalu zapadat. Kolem cestičky lemované sněhem, stromy ve větru začali šustit svými listy. Připomnělo mi to Anglii. To město, ve kterém jsem vyrůstala. Ten park, kde jsem skoro každý den prodávala obrazy nebo fotila krásu přírody. Tam mě vyhledal. Pamatuju si, jaký jsem z něj měla strach. Pamatuju si, jak mi divoce bušilo srdce, když se ke mně přiblížil. Musela jsem hodně zaklonit hlavu, abych se mu podívala do očí. Do těch modrých očí, jež jsem milovala. A pořád miluju. Přiznávám se, že mi chybí. City, které jsem k němu chovám jsou silnější než já. Bude hodně dlouho trvat, než je zpřetrhám. Pokud se mi to podaří, budu volná. I když jsem od něj celý oceán, pořád si připadám svázána k němu. Potřebuju to zpřetrhat. Rychle a nekompromisně.

Když jsem přišla "domů" bylo už čtvrt na devět. Sundala jsem ze sebe bundu a boty jdoucí do obýváku odkud jsem slyšela hlasy. Nick s Jane se koukali na nějakou reality show. Clare jsem u nich neviděla, musela být nahoře.

" Ahoj" pozdravila jsem je nesměle. Nick a Jane odtrhli oči od televize a zadívali se na mě. Jane se široce usmála.

" Ahoj Rose" pozdravili mě oba dva naráz. " Budeš se koukat s námi?" Optala se Jane. Její rudý svetr dokonale obepínal její štíhlé tělo. Nick měl na sobě také svetr, ale šedý a oproti svetru jeho manželky byl více volnější.

" Ne. Už půjdu spát, jsem docela unavená"

" Dobře, tak se hezky vyspi" řekl Nick s milým hlasem.

" Děkuju, vy taky, dobrou" a šla jsem ke schodům, které jsem snad brala po třech. Rychle jsem ze sebe sundala oblečení, převlékla se do pyžama a jak jsem si lehla do postele, usnula jsem s příjemným pocitem.

***

" Musíš to takhle zacvaknout a-"

" A potom to můžu zapnout, jasný" dokončila jsem Mattyho větu. Zbývala ještě hodina do otvíračky a Matthew mě trochu zaučoval. Dnes měl na sobě tmavomodrý svetr, který mírně ladil k jeho oku.

" Jo, super, to umíš" pochválil mě Matthew usmívající se. " Ještě umět odnášet hrnky a talířky. To bude na téhle práci asi to nejtěžší" slyšela jsem v jeho hlase ironii.

" Ták určitě" přitakala jsem s úsměvem. Pohlédla jsem na něho a oba dva jsme se zasmáli. Přetáhla jsem si černý svetr přes klouby na mé ruce, protože kavárnou profoukl studený vánek. Vůně, která se do něho vmísila, vůně kávových zrnek a dřeva byla pro mě jako omamující látka.

" Rose?"

" Ano"

" Chci slyšet ten tvůj dlouhý příběh" znělo to, jako by vtipkoval, ačkoliv jsem zaslechla i zvědavost. Můj úsměv povadl. V ten moment jsem se mu nechtěla podívat ani do očí, jak ve mě vřela stydlivost spolu s hanbou.

" Nerada o tom mluvím" ušklíbla jsem se. Matty přikývl.

" Dobře, promiň" omluvil se. Vzhlédla jsem od hrnku, na který jsem se doposud koukala a jen na vteřinku pohlédla do jeho očích. Pak jsem mu hleděla přes rameno.

"Neomlouvej se, to je v pořádku" řekla jsem. " Až na to budu dost silná, řeknu ti ho" Matthew znovu přikývl. " Tak co, zaučíš mě v odnášení těch hrnků, myslím, že to jen tak nezvládnu" chtěla jsem odlehčit náladu. Matthewovi se rozzářil úsměv.

" Jasný"

***

18:13

Ten den pro mě utekl jako voda. Práce mě bavila, Matthew pořád dělal nějaké kraviny, které mě rozesmívali a poznala jsem jeho mladšího bratra Simona, jenž tam taky pracoval. Matthew a Simon jsou tak odlišní. Simon na rozdíl od Mattyho má úplně zrzavé vlasy jako liščí kožich. Je o něco menší a hubenější. Oči má modré jako bratrovo jedno oko. Na rozdíl od Matthewa je spíše melancholický a pesimistický.

Jak jsem Jackovi slíbila, šla jsem hned po práci za ním. Zima pomalu prostoupávala do mého těla s přibližující tmou. Šla jsem jen pět minut, než jsem přišla do té známé ulice, kde "bydlel" můj kamarád. Ale, na místě, kde vždy seděl, nebyl. Bylo mi to divné. Vždy tu na mě čekal, i když jsem se zpozdila. Podívala jsem se na mobil, kolik je hodin. Bylo 18:18. Rozhlédla jsem se po ulici. Nikde nikdo nebyl. Otočila jsem se k uličce, kde přespával. S nejistotou jsem do ní vešla. Nikdy jsem se v ní necítila dobře. Přímo jsem ji nenáviděla. I tam Jack nebyl. Srdce mi tlouklo jako pominuté. Nemohla jsem uvěřit tomu, že je pryč. Nikdy neopouštěl své místo. Nemohl být v žádném obchodě, bylo dávno zavřeno. Všimla jsem si sklíčeného muže nedaleko mě.

" Promiňte" oslovila jsem ho. Muž ke mně vzhlédl svýma krví podlitýma očima. " Nevíte, kam zmizel ten kluk, který tady spal? Má černé vlasy, hnědé oči, jmenuje se Jack" snažila jsem se mu ve stručnosti popsat Jacka. Stařík pomalu přikyvoval.

" Odvezla ho sanitka. Někdo ho surově zbil tak, že byl v bezvědomí" Musela jsem se přidržet pevné zdi, abych se na tom místě nesesypala. Noční můra opět přicházela.