My criminal boy/ L.T.

37. Kapitola

Rose's pov

Když moje slova opustila ústa a dostala se k Louisovi, nebylo tak snadné koukat se do jeho očí. V místnosti vše najednou utichlo. Slyšela jsem jen své bijící srdce, svůj dech. Díval se na mě pronikavě, díval se do mých očí, jako by to bylo poprvé. Změnil se. Byla z něho troska, tak jako ze mě.

" Rose tohle ti nedovolím" promluvila ke mně Hannah. " Je ožralej a pravděpodobně i zfetovanej" uvědomovala jsem si to. Už několikrát jsem ho takhle viděla. Viděla jsem ho i takhle, té noci co mi ublížil.

" Rose, prosím, odpusť mi, prosím. Už ti to nikdy neudělám, trpím, kvůli tobě.... Jen mi prosím odpusť." Trhalo mi to srdce ho tak vidět, ale zároveň jsem si říkala, že jsi to zaslouží. A pak ze sebe vydal tu větu.

" Můžu za tebou chodit?" Zeptal se. " Prosím Rosie. Růžičko, budu chodit za tebou každý den, pokud mi to dovolíš." Zaťala jsem nehty do své ruky silně až jsem na nich cítila kapičky krve. Ret jsem si kousala. Krátce jsem se na něj podívala a přikývla.

" Rose-"

" Budu v pohodě," zarazila jsem Hannah. " Odejdi," kníkla jsem sklánějící hlavu. Slyšela jsem, jak si Louis oddechl, než se vydal ke dveřím s Liamem za zády. Hannah a Rebecca mě pevně obejmuly z obou stran. Chtěla jsem zastavit slzy, jež se tlačily do mých očí, ale těmhle se nedalo ubránit. Nebyla jsem na to dost silná.

Další den odpoledne přišel. Tentokrát byl upravený a střízlivý. Když vešel do mého pokoje, seděla jsem na posteli s knížkou. Podíval se mi do očí, na rtech se mu vykouzlil jemný úsměv a já zaklapla onu knížku.

" Ahoj," řekl a opatrně přešel k židli u psacího stolu na kterou si sednul. Neodpověděla jsem mu. Rty semknul do úzké linky sklánějící hlavu. Mezi námi zavládlo trapné ticho. Poposedla jsem si víc dozadu. Louise na to zareagoval a začal mluvit. Mluvil o všem možném, co ho napadlo. A já ho po celou tu dobu, co mluvil poslouchala. Neříkala jsem nic. Tiskla jsem si nohy na hruď, hlavu jsem měla položenou na kolenou. Chtěl se mi dívat do očí. Párkrát jsem mu to dovolila. Když byl na odchodu, vytáhl něco ze své kapsy a položil to na stůl. Potom se rozloučil a odešel. Snažila jsem se překonat tu touhu, podívat se, co mi to dal na stůl, ale moje zvědavost byla vždycky silnější. Vstala jsem z postele a podívala se na stůl. Byly to sušenky. Ty sušenky, které mi donesl, jež jsem byla v nemocnici. Na jejím obalu byl přilepený papírek, na kterém stálo: Omlouvám se, Růžičko. Poprvé za tři dny jsem něco snědla.

Další dny plynuly v poklidném tempu. Hannah a Rebecca se dál o mě staraly, bylo mi u nich víc než dobře, ale nechávaly mi vždy tolik prostoru, kolik jsem potřebovala. Jak Louis slíbil, každý den za mnou chodil. Dával si pozor, co říká a jak daleko ode mě je. Mluvil jenom on. A já naslouchala každému slovu. Vyprávěl mi historky, co se mu přihodilo v gangu. Některé byly opravdu vtipné a i mě donutily k malému úsměvu. Vypadal šťastně, když jsem se usmála. Jednoho večera jsem se zeptala, jestli přijde i zítra. Oči se mu rozzářily, taktéž i jeho úsměv, který vykouzlil na svých rtech.

***

Jen tak tak jsem doběhla k záchodu, do kterého jsem vyzvracela obsah mé dnešní snídaně. Křeč v mém břiše pomalu ustupovala. Pusu jsem si utřela toaletním papírem a spláchla. Sedla jsem si na studené kachličky a snažila se uklidnit můj dech.

" Rose? Jsi v pořádku?" Ozvala se Rebecca za dveřmi koupelny.

" Jo, je mi fajn" odpověděla jsem ji. Chytla jsem se za bolavé břicho. Začínaly mi ranní nevolnosti. Trpím touto nemocí už od mala. Dvakrát do roka to musím nějak přetrpět a doktoři neví, co mi vlastně je. Dva týdny a snad to přejde při mém štěstí. Šla jsem si vypláchonout pusu než jsem otevřela dveře, za kterémi stála Rebecca.

" Promiň, já jsem vám to neřekla, jsem nemocná" vykulila na mě oči, když se k ní dostaly má slova.

" Ne, promiň, to jsem řekla blbě. No, blbě, jsem nemocná, ale není to vážné. Mám nějakou nemoc žaludku, která se projevuje jen v nějaké určité části roku. Trvá jen týden a jsem zase v pohodě"

" A- a nepotřebuješ něco?"

" Ne, budu v pohodě" Pokusila jsem se o malý úsměv. Můj úsměv se ještě víc rozšířil, když se rozezněl zvonek. Rebecca protočila oči a šla otevřít dveře. Já ji byla v patách.

" Ahoj růžičko" pozdravil mě sundavajíc si bundu.

" Ahoj" odpověděla jsem mu nesměle.

" Ruce pryč, Tomlinsone, je nemocná" spraží ho pohledem Rebecca. Podíval se na mě s vystrašeným pohledem.

" Co ti je?"

" Mám je bolesti žaludku" uklidnila jsem ho a nervózně si prohrábla vlasy.

" Nechceš vzít do nemocnice?" Chtěl se mě dotknout, ale hned se zarazil. Zavrtěla jsem hlavou. Podívala jsem se mu do očí, do těch očí, jež tak miluju. Jemně se na mě usmál. Úsměv jsem mu neopětovala avšak jsem ho krátce objemula. Mé svaly se povolily, když sem ucítila jeho vůni, která je pro mě jako droga. Byl tak zaskočený, že mi nestihl obejmutí oplatit. A mé srdce málem poskočilo.