My criminal boy/ L.T.

12. Kapitola

Louisovo auto stálo přímo před mím domem. A to jsem na něj chtěla zapomenout. Znovu pršelo a kapky deště bubnovaly na střechu a kapotu auta. Nevím jestli mu mám odpustit. Měla bych? Po tom dnešku.. Možná jsem to trochu přehnala.. nebo trochu víc. Ale když vidíte to svinstvo u člověka, který je váš jediný společník vás to zasáhne u srdce. Byla jsem hodně vystrašená a mrzelo mě to. Proč tu vůbec je? Proč nejede domů? Proč se zajímá o člověka, jako jsem já. Jen bezvýznamná nicka. Nedalo mi jen tak stát u okna a koukat se, jak onen sedí v autě a možná i mrzne. Nedá mi to a tak si na sebe vemu jenom svetr a bez tepláků vyjdu z bytu a následně i z domu. Rychle přejdu k autu, kde už vidím sedícího a možná i spícího Louise. Zaklepu na okýnko a ovinu si paže okolo mého těla. Louis nadskočí a otevře oči, které směřují ke mně. Rychle stáhne okýnko a já můžu vidět jeho dokonalý úsměv.

" Louisi odjeď a zapomeň na mě" vyhrknu ze sebe dřív než stačí něco říct. Jeho úsměv hned zmizí a nasadí lítostný a vážný pohled.

" Rosie já vím, že jsem to posral, ale-"

" Ne Louisi, mě to dneska stačilo.. Prosím odjeď" zarazím ho a cítím, jak začínám mrznout. Taky jsem ale blázen, že jsem vylezla ven jenom v kalhotách a svetru. Náhle otevře dveře od auta a zatáhne mě dovnitř na jeho klín. Tak trošku vyjeknu. No možná víc. Zavře znovu ty dveře a ruce si dá na mé boky.

" Rosie já na tebe ale nemůžu zapomenout.. Omlouvám se teď poprvé v životě za to, že jsi to musela vidět a zažít.. Bál jsem se i o tebe, že tě dostal Joshovův gang.. Růžičko, vrať se ke mně" žadoní až je to k němu nepřístupné. Ale je to i od něj hezké, že se právě mě poprvé omluvá. Dává mi omluvu a to jen ke mně.

Začínám se usmívat a taky mu i odpouštět.

" Musíš mi ale slíbit, že s tím přestaneš" dodám. Nejdřív váhá, ale pak přikývne. Můj úsměv si rozšíří a já ho políbím na rty. Ano Rose Watsonová poprvé někoho sama od sebe políbila.

" Víš, jak je pro mě těžké, když tě tu mám na klíně polonahou" zamumlá mi do rtů. Musím se nad jeho větou zachichotat.

" Jestli chceš, tak já si přelezu" nabídnu mu, ale jsme hned umlčena jeho jemnýma polštářkama, které se tvrdě přitisknou na ty mé. No myslím, že odpouštěcí líbání máme za sebou..

***

Takže to dopadlo tak, že jsem nakonec odjela s Louisem do jeho domu. Pustili jsme si tam nějaký filmy a jako vždy jsem usnula. Ale teď jsem usnula příjemně a to na Louisovo hrudi.

Vzbudila jsem se ráno před polednem v Louisovo posteli. Problém byl v tom, že tam neležel. No, tak to vypadá, že je zase s jeho gangem ve městě, který na skrz na skrz prohledává. Po půl hodině vstanu z vyhřátého pelíšku a jdu do kuchyně, kde sedí Niall, Hannah a Rebecca.

" Dobré ráno Šípková Růženko" pozdraví mě vesele Rebecca.

"A-ahoj.. Kde je Louis?" Špitnu stydlivě.

" Je s Harrym, Liamem a Zaynem ve městě a prohledávají ho" odpoví Niall s úšklebkem. Přikývnu hlavou a sklopím zrak k zemi.

" Rose, mám pro tebe něco" ozve se Hannah a jde do obýváku odkud přinese nějaké oblečení.

" Myslím, že se asi ráda převlíkneš a tohle jsou věci, který už jsem chtěla vyřadit, takže si je můžeš nechat" usměje se na mě a já si od ní převezmu štos oblečení.

" Děkuju, je to od tebe hezké" řeknu s malým úsměvem. Převezmou si oblečení a jdu se převlíct do koupelny, jenž udělám i ranní hygienu. Oblečení které se skládalo z černého tílka, kostkované černo-tyrkysové košile, a černých, na kolenou potrhaných skinů jsem si vzala na sebe. Není to moc můj styl, ale musím uznat, že mi to sluší. Upravila jsem si vlasy a vyšla z koupelny do obýváku, kde seděla Rebecca. Hned jak mě uviděla, její ústa se změnila v úsměv.

" Kdybych tě neznala, myslela bych si, že jsi holka z jinýho gangu" řekne pobaveně. Lehce se usměju a sednu si vedle ní. Rebecca s Hannah mi přijdou nejvíce usměvavý a milý. Asi proto, že to jsou holky a mají v sobě taky nějaké city místo kluků.

" Nechybí ti něco? Třeba nějaká oblíbená knížka nebo nootebok?" optá se mě a přitom se podívá jejíma hnědýma, pronikavýma očima na mě.

" Chybí mi malování" svěřím se jí " Prostě mi chybí ty časy, kdy jsem si zalezla do pokoje a jen tak kreslila něco z mojí fantazie" můj hlas je čím dál víc smutnější. Skloním zrak k mým prstům, které si hrajou s lemem košile.

" Budu se ti muset omluvit, ale doma nemám žádné plátno ani barvy" dodá.

" To nevadí, nějak si vystačím" lehce se na ní usměju, zvednu se a jdu francouzskýma dveřma ven na zahradu. Přejdu terasu a jdu si sednout do trávy zády k domu. Měla jsem pocit, že se v tu chvíli rozpláču. Nikdy jsem nepomyslela na tento život. Plánovala jsem si svojí budoucnost. Chtěla jsem nafotit pár snímků a poslat je nějaké agentuře, která by mi za ně dala nějaké peníze, chtěla jsem svoje obrazy vystavit do světové galerie v Paříži, chtěla jsem letět do Ameriky kde bych studovala, našla si nějakého prince se kterým bych založila rodinu a žili bychom šťasně až do smrti. Neříkám, že Louis je nějak zlý nebo hrubý, ale určitě to není princ na bílém koni. Taky nevyvracuju to, že se nemám špatně. Každý den jsem ve společnosti a po tom jsem za ty roky hodně toužila. Ale já jsem nepatřím. Nejsem ta co zabíjí lidi, obchoduje se zbraněmi a drogami, které bere a vykrádá skoro každý obchod ve městě. Nemůžu se jen tak změnit v jednoho z nich, ono to ani nejde. Jak se můžu stát jedním z nich, když se jich sama bojím. Po každém dni stráveném s nima si říkám 'do čeho jsem se to namočila'.

***

Seděla jsem na zahradě tak třičtvrtě hodiny, než jsem uslyšela kroky a volání mého jména, jenž vycházelo z Rebečin úst. Otočila jsem se za ní a oči se mi musely rozzářit jako vánoční stromeček. V jedné ruce držela blok a v druhé můj penál s pastelkami.

" Kde si to sehnala?" Vyhrknu ze sebe na čež se postavím a dojdu k ní.

" Promiň, ale na stole leželi tvoje klíče od bytu, tak jsem tam jela a přinesla ti tohle" vysvětlí mi a přitom mi podává ty magické věci bez kterých se neobejdu.

" Jsi úžasná, děkuju" usměju se na ní a obejmu jí okolo ramen.

" Nemáš vůbec zač Rose" odpoví mi a odtáhne se ode mě. " Nechám tě tu osamotě, takže kdybys něco potřebovala, tak mi řekni" oplatí mi úsměv a já přikývnu. Nakonec se vydá do domu a já si opět sednu do trávy, otevřu blok a penál a začínám se soustředit. Nechala jsem svojí fantazii pracovat a taky svojí ruku, která jezdila s tužkou po papíře. Nikdy jsem se takhle nesoustředila. Střídala jsem různé barvy a musela si skousnout spodní ret. Moje fantazie ovládla mou hlavu a úplně mě zblbla. Teď se soutředila má fantazie né já. Teď jsem byla úplně odtržená od světa a dívala se jen na dílo, vznikající pod mýma rukama. Když jsem myslela, že mám hotovo asi po hodině odložila jsem zelenou pastelkou a podívala se na portrét. Ano, byl to portrét a přesněji Louisovo. Už zase, ale tentokrát mi ho nikdo nezničí. Musím taky uznat, že je to ten nejlepší portrét, který jsem kdy namalovala. I moje pastelky na něj mají dobrý vliv.

" Jestli existuje něco víc než talent, tak ty to určitě máš" uslyším za sebou Louisovo hlas a moje tváře se začnou červenat..

"Máš-li správný talent, budou tě ctít hlavy. Máš-li správnou hvězdu, budou tě ctít davy." -Francois de la Rochefoucauld

Nazdárek kocouři,

tak tu máme po sto letech nový díl, za to se vám moc omlouvám, ale mám teď čtyři rozepsané příběhy, takže ano správně hádáte, nestíhám. ALE budu se snažit vydat další díly buď v neděli nebo v úterý :) Takže já vám teď přeju pěknou neděli a u dalšího dílu, nazdárek kocouři :) Btw. To co nakreslila Rose je v médiu nahoře :)

- Rose❤