My criminal boy/ L.T.

45. Kapitola

Rose's pov

Potom, co jsem rychle usnula jsem se po třech hodinách vzbudila a musela jsem utíkat do jedné uličky, abych si nepozvracela věci. Bylo mi fakt hrozně. Žaludek se mi různě kroutil a donutil mě poslední jídlo vyklopit ven. Když už bylo povšem, přelezla jsem si zpátky na kufr a dívala se na noční oblohu. Dnes nebe bylo poseté velkými hvězdami. Dívala jsem se na ně přes slzy, které jsem měla v očích, své tělo jsem schovala do deky a doufala, že tuto noc tu zase přežiju. Musela jsem už kvůli dítěti, jenž jsem nosila pod srdcem. Venku byl čím dál větší mráz a zima. Klepala jsem se pod dekou, ruce jsem měla úplně zmrzlé. Pomalu, ale nejistě jsem zavřela oči. To bude dobré. To bude dobré. Šeptala jsem si pro sebe. Nakonec jsem znovu usnula.

Další den mě probudil Jack. V jedné ruce měl kelímek, ze kterého se kouřilo a v druhé chleba.

" Ahoj, jak ti je?" zeptal se mě.

" Otřesně" hlesla jsem. Jack mě donutil aspoň něco sníst a napít se čaje, jež měl v kelímku. Ani jsem se neptala, kde ho sehnal a hned jsem znovu usnula. Prakticky jsem spala skoro celý den. Jack mě po dvou hodinách budil a snažil se do mě něco dostat. Myslela jsem, že spíš budu jíst, když jsem těhotná, ale pravda je, že to co do mě Jack dostal jsem vyzvracela. Po šesté hodině večer začalo sněžit. Sedla jsem si na svůj kufr, obalila se dekou a sledovala ulici. Sněhové vločky padaly na mé oblečení, do obličeje a zachytávaly se do mých vlasů. Můj horký dech dělal malé obláčky. Auta nejistě jela pomalu silnicí, aby nedostala smyk. Zítra jsou Vánoce. A já je strávím tady na ulici. Chtělo se mi brečet. Vlastně se mi chtělo brečet celý den. Ovynula jsem paže okolo svých nohou, položila si hlavu na kolena a jen tiše oddechovala. Chtěla jsem nachvilku zavřít oči, ale náhlý příchod Jacka mě vyrušil.

" Ahoj" pozdravil mě a sedl si na můj kufr.

" Ahoj" špitla jsem. Jack si všimnul, jaká zima mi je a tak si nejistě poposedl ke mně a dal mi ruku okolo ramen. Na chvíli jsem ztuhla, ale pak jsem si uvolnila a dala si hlavu na jeho rameno. Takhle jsme tam mlčky seděli několik minut, možná i hodinu. V jeho náruči jsem konečně usnula.

***

Další den utekl jako voda. Malovala jsem obrazy, povídala si s Jackem a konečně do sebe dostala nějaké jídlo. Někdy jsem jen pozorovala šťastné kolemjdoucí, kteří pořád ještě vybírali nějaké dárky. Pár lidí si dokonce vzalo ode mě i obraz. Měla jsem pocit, že jsem zase v Anglii. Jenže, já byla tady. Na ulici, v mrazu, bez cíle a jen s malou nadějí. Po desáté hodině večer se se mou Jack rozloučil- už jsem ty dny na ulici brala jako stereotyp- a já se uchylovala ke spánku. Lekla jsem se hromu, který se náhle ozval. Zanedlouho začalo pršet.

" Ne, ne, ne to je snad zlý sen" zabalila jsem se do deky když první kapky deště dopadly na můj obličej. Potom spustily nekonečné provazy deště. Voda se vsakovala do mých vlasů, do mého obličení, do mého těla. Začala mi být větší zima. Nandala jsem si kapuci od mikiny, ale stejně mi to nepomohlo. Dešťové kapky bubnovaly do všeho, co jim zkřížilo cestu a já ten zvuk poslouchala, protože to bylo pro mě tak uklidňující. Klepala jsem se po celém těle. Husí kůže se rozlezla po mé pokožce jako mráz pokrývá trávu. Za tu chvilku jsem byla promočená až na kost. K mému štěstí se k dešti přidal i sníh. Bodal mě do  tváře jako jehličky. Měla jsem pocit, že tam umřu. Umrznu a zemřu. Někde jsem četla, že umrznutí je ta nejlepší smrt samozdřejmě po zastřelení. V konečné fázi umrznutí, kdy vás od smrti dělí jen pár sekund vám začne být teplo. A vy umíráte spokojení. Štastní. Svět je jako hodiny, a těm hodinám dochází baterie. Jejich příchod s tím neměl nic společného. Svět byl vždycky jako hodiny. Dokonce i hvězdy jedna po druhé dohasnou a nebude světlo ani teplo. Tohle je ta válka, nekonečná, marná válka proti temné a chladné prázdnotě řítící se k nám. - Nekonečné moře

V mém podbříšku mi nepříjemně škublo. Položila jsem si na něj zmrzlou ruku.

" Vydrž" šeptala jsem. " Všechno bude dobré. Za chvíli to přestane. Vydrž. Prosím, vydrž.." Měla jsem pevně zavřená víčka k sobě promlouvající k mému dítěti. Musím být pro něj silná. Jako matka ho musím ochraňovat.

" Slečno jste v pořádku?" promluvil ke mně cizí hlas dospělého muže. Oči jsem nechala stejně zavřené. " Slečno?" jeho ruka spočinula na mém rameni. Škubla jsem sebou a konečně víčka otevřela. Zahlédla jsem muže ve středním věku, který měl hnědé vlasy a strniště, jak se nade mnou sklání v černém kabátu. Všimla jsem si jeho šedých očí, jenž se upřeně zahleděly do těch mých. Kapky mu stékaly po obličeji, ale on je úplně ignoroval. Neváhal ani vteřinu a černý kabát mi přehodil přes ramena.

" Pojďte" vzal mě za ruku a opatrně mě postavil na nohy. " Dokážete stát?" optal se mě. Jen jsem přikývla hlavou. Nevěděla jsem, co se mnou má v úmyslu, byla jsem už tak slabá, že jsem se prostě poddala. Vedl mě k autu. K černému autu. K tomu autu, které jsem viděla každý den projíždět ulicí. Otevřel dveře u spolujezdce a posadil mě do vyhřáté sedačky. " Ty věci, ty jsou vaše?" Znovu jsem přikývla hlavou. Na chvíli zmizel. Viděla jsem koutkem oka jak mé věci dává do kufru. Potom za mnou zavřel dveře, obešel auto a nasedl na místo řidiče. Nastartoval a vyjel ulicí. Dívala jsem se na něho a prohlížela si každý detail jeho obličeje. " Všechno bude dobré" uklidňoval mě vlídnými slovami. Seběhlo se to tak rychle. Ještě před chvilkou jsem mrzla na ulici a teď mě veze neznámý muž do neznáma. Ruce se mi klepaly. Zima pomalu ustupovala. I ta zima z mého srdce.