My criminal boy/ L.T.

58. Kapitola

Louis's pov

Tentýž den, USA, 14:13

Připadal jsem si jako v začarovaném kruhu. I když jsem měl lidi po celé zeměkouli, nedokázali ji najít. Pokaždé, když dostanu stopu a začínám v ní hledat, zjistím, že jsem pořád na začátku a takhle to jde už dva měsíce. Dva zkurvené, nepřetržité měsíce. Ale nemůžu teď povolit. Za každou cenu ji musím najít i kdybych měl procestovat celou zem. I kdybych měl hledat víc než jen dva měsíce. Budu jí hledat i několik let, dokud jí nenajdu.

" Louisi?" Vydechnu ze sebe cigaretový kouř, než se otočím na Rebeccu. Stojí mezi dvěma a opírá se o futra. Blonďaté vlasy ji spočívají na rameni. " Nenašli ji. V celém státě není" řekne, a přitom se ušklíbne. Nereaguju na to. Jen dál sedím kouřící svou cigaretu. Má víčka jsou těžší a těžší. Mám chuť si lehnout do postele a spát celé týdny. Jenže nemůžu. Musím ji najít.

" Zítra se přemístíme" informuju ji s nakřápnutým hlasem. Přikývne. Mezi námi nastane ticho. Cítím na sobě její pohled, ale neotočím se za ní. Kouř z cigarety stoupá, rozptýlí se do vzduchu, vždy zaštípe v nose, když se nadechnu.

" Máš nové tetování" ozve se po chvíli. Přikývnu. " To kvůli ní?" Znovu přikývnu. Na mém hřbetě ruky rozkvétá velká, černá růže. Vím, že je to klišé, ale musel jsem. Musel jsem ji mít aspoň trochu u sebe. " Jsi strašnej kretén" vydechne ze sebe a stoupne si přede mě. Podívám se vzhůru na ní s povytaženým obočím. " Kdybys to prostě vzal a smířil se s tím, že budete mít dítě, teď bys nemusel truchlit. Musím uznat, že se před tebou schovala dobře. Doufám, že je bez tebe šťastná" Chtěl jsem držet nervy na uzdě a nic jí neudělat. Jenže překypující agrese, smutek a alkohol v mé krvi mě donutili, abych vstal a vzal ji pod krkem. Přimáčkl jsem jí ke zdi, cigareta mi mezitím spadla na zem. Rebecca se statečně bránila. Držela mi ruku, kterou jsem jí držel a výhružně se mi díval do očí.

" Pamatuj si, kdo tě dostal z ulice" řekl jsem přes zaťaté zuby. " Kdybys na těch kolenou neprosila, nikdy bych tě k sobě do gangu nevzal" Zrychleně dýchala. Docházel jí kyslík.

" Tady nejde o mě. Tady jde o Rose" zakvílela.

" Dávej si pozor na jazyk. Mohla bys o něj přijít" s poslední větou jsem jí pustil. Chytla se za krk a trhavě se nadechovala. Otočil jsem se k ní zády, šel k nočnímu stolku a vzal flašku vodky, ze které jsem se dlouze napil.

" Jsi psychopat. Rose si tě nezaslouží" Prázdnou flašku jsem položil vedle postel, pomalu se otočil, přecházející k ní. Došel jsem k ní tak blízko, že jsme si dýchali do obličeje. Udělal jsem jeden pohyb a hlaveň pistole přistála pod mojí bradou.

" Možná jsem před lety klečela na kolenou, ale teď jsem připravená tě zničit, za to, co jsi jí udělal" šeptala. A já se usmíval.

" Rebecco?" Trhavě jsme oba otočili hlavu na Liama, který stál ve dveřích. " Nechci vám rušit zábavu, ale Hannah postřelili"

***

Vběhl jsem spolu s Rebeccou do kuchyně, kde už Hannah ležela na stole. Celá podlaha pod ní byla pokrytá rudou krví. Hannah si držela své poraněné břicho a bolestí skučela. Rebecca k ní přešla a dala pryč Hanniny ruce z rány. Zhrozila se, když viděla přesně její polohu.

" Ztratila moc krve" zašeptala směrem k Zaynovi, který byl po jejím boku.

" Rebecco musíš něco udělat" odpověděl jí.

" Udělám vše, co je v mých silách" řekla a následně roztrhla její tričko. " Harry přines nějakou vodku, Zayne přines mi támhlety nůžky" pokývla hlavou k nůžkám nedaleko mě. " Hanno, jakou máš krevní skupinu?"

" B pozitivní" zakvílela.

" Kdo má B pozitivní?" porozhlédla si po nás.

" Já" odpověděl jsem. Přešel jsem ke stolu k Rebecce. Hannah se na mě ani nepodívala. Měla křečovitě zavřená víčka, nejspíš potlačovala tu bolest. Znám ji až moc dobře. Rebecca uchopila mé zápěstí, vpíchla mi do žíly jehlu, z níž se táhla hadička k další jehle, která už byla vpíchnutá do Hanniny ruky. Ani jsem nepostřehl, že by to měla Rebecca už u sebe. Hadička se hned naplnila krví a pomalu se dostávala do Hanninýho těla. Hnědé, skoro černé vlasy měla přilepené ke zpocenému čelu. Náhle vykřikla, když ji Rebecca polívala ránu vodkou. Její ruka uchopila pevně tu mojí. Krev pořád vytékala rány, tekla po jejím břiše, po stole až na zem, kde dělala louže. Její hruď se nepravidelně zvedala a zase klesala. Tělo se jí svíjelo bolestí. Nebylo tak snadné se na ní dívat. Už několikrát jsem viděl, jak mé lidi postřelili, ale nikdy jsem necítil to, co jsem cítil teď. Strach. Obrovský strach, jež se ve mně hromadil. Strach o někoho, na kom mi záleží. Tohle bych před lety nazval slabost, teď tomu říkám lidskost.

" Harry podrž ji" ohlédla se Rebecca na Harryho. Ten přiskočil a držel Hannah za ramena. Rebecca držela ve své ruce mírně rozevřené nůžky, naklánějící se k Hanninýmu tělu. Chvíli přemýšlela. I ona se bála. Měl jsem pocit, že to trvá hodiny, měsíce dokonce i roky. Každá sekunda byla horší než ta před ní. Srdce nám všem bilo silně do hrudního koše. Každý z nás se bál. I když to možná nedali najevo, já to cítil. Tyhle lidi znám až moc dobře na to, abych poznal, jak se cítí. Niall když se bojí skrývá svůj obličej. Když se bojí Liam, třesou se mu ruce. Když se bojí Harry a Zayn, mají pevně zavřená víčka. Když se bojí Rebecca zrychleně dýchá. A já? Nikdy jsem nenechával poznat na sobě známky strachu. Ale vždy, když jsem se bál rychle mi bilo srdce. Tak rychle, že každý, kdo byl v místnosti se mnou, musel to slyšet.

" Promiň, Hanno" zašeptala směrem k Hanně Rebecca, než zabořila nůžky do rány. Výkřiky, které vycházely z hrdla dívky, jež ležela na stole byly nesnesitelné. Pevně svírala moji ruku, nehty zabořila do mé kůže tak, že na ni udělala malé krvavé ranky. Slzy jí stékaly po tvářích jako největší vodopády světa. Její křik po několika minutách ustal. Omdlela. Její ruka na mé povolila a volně spadla. Rebecca se snažila nůžkami vyndat kulku, ale nedařilo se jít to. Nakonec nůžky odložila a do rány vložila svou vlastní ruku. Chvíli ji trvalo, než ji vytáhla. Ruku měla celou od krve. Znovu na její ránu vylila zbytek vodky.

" Nedýchá" ozve se Harry.

" Cože?"

" Hannah nedýchá!" A začal s resuscitací. Stlačoval bouřlivě její hrudník a několikrát provedl umělé dýchání. Rebecca si zakrývala zkrvavenou rukou ústa. Zayn hned přiskočil k Hanninýmu tělu. Díval jsem se na její bezvládné tělo, které ztrácelo barvu. Pomalu bledla. Pomalu se nám ztrácela před očima. Uslyšel jsem, jak Rebecca vzlykla. Harry se nevzdával a bojoval o její život. Její oči byly otevřené a dívaly se na Zayna. Strhl jsem jehlu s hadičkou ze své ruky a odešel od stolu obejmout Rebeccu. Nejdřív se zmítala, ale potom povolila, pověsila se mi okolo krku a rozbrečela se. Cítil jsem, jak slzy smáčí mé tričko. A i jsem cítil, jak smutek, beznaděj a ztráta panovala mezi mými lidmi. Mezi mými přáteli, mezi mou rodinou. Ztratili jsme jednoho člena rodiny. Člověka, kterého jsme milovali. A i když jsem se před nimi nikdy nerozbrečel, teď i já nechal slzám volnost.