My criminal boy/ L.T.

2. Kapitola

Dokud jsem neuslyšela za mnou velmi hlasité "Hej!". Věděla jsem čí je to hlas. Bože já dneska nechci umřít.. Prosím. Zastavila jsem se a rychle dýchala. Pomalu jsem se otočila čelem k němu. Na tváři měl poloúsměv. Úsměv mu docela slušel.. Sakra Rose co to povídáš?! Napomenula jsem se v hlavě za to, co jsem si na vteřinu myslela.

" Jak se jmenuješ?" Zeptal se mě a udělal krok ke mně. Víc jsem znejistěla nad jeho činem.

" R-Rose" vydám ze sebe skoro neslyšně. Jeho poloúsměv se změnil v úsměv. Tak tohle mu stoprocentně sluší. Neříkám že je hezký no i když.. Vždycky mě přitahovali záporáci v knížkách nebo ve filmech. Ale tohle je sakra realita.

" Rád tě poznávám" pokývne mírně hlavou. Gangster města mě teď rád poznává? Jako vážně? Zkouším udělat úsměv a pak se rychle otočím na patě a mizím pryč od něj.. Tohle se sakra nemělo stát.. Teď pro něj budu kořist nebo něco horšího! Proč můj život je tak zatraceně zkurvenej.. To vážně nemůžu mít v ničem štěstí? Proč mi tohle bože děláš? Proč? Říkám si pořád v hlavě a jdu rychle domů. Doufám že už se nikdy neuvidíme.. Když procházím kolem uličky u mého domu, uslyším jemné mňoukání. Opravdu hodně tiché a jemné. Zastavím se a podívám se směrem odkud mňoukání jde. Vycházelo to z jedné velké papírové krabice, která ležela u popelnice. Šla jsem k ní a pomalu jí nadzvedla. To co jsem viděla mě zaskočilo. Pod krabicí se klepalo mrňavé, mourovaté koťátko. Mělo velké opravdu velké oči.

" Chudinko" řekla jsem lítostně a klekla si k němu. Který hajzl ho tady nechal.. Lidi opravdu nemají city k ničemu. Pomalu jsem k němu natáhla ruku. Nejdřív se bálo, ale pak si jí trochu očuchalo.

" Já ti neublížím" usměju se na to malé neviné stvoření. Pomalu se zvedne a přijde ke mně. Sama pro sebe se usměju z úspěchu a pohladím to malé stvoření po jemném kožíšku. Nechám, si ho. Nenechám ho tady na ulici. Pomalu jsem ho zvedla a přitiskla k hrudi.

" U mě budeš v bezpečí" zašeptám a jdu s ní pomalu do domu. Odemknu moje dveře od bytu ve čtvrtém patře a vejdu dovnitř. To malé stvoření položím na zem abych si mohla zout boty. Je legrační na ní koukat jak si na místě všechno prohlíží.

" No není to až moc extra velký, ale žít se v tom dá" vážně teď mluvím s kočkou? Asi jsem vážně divná.. Vezmu tu bytůstku znovu do rukou a jdu s ní do obýváku. Tam jí položím na jemnou hnědou deku, která byla na pohovce.

" Tak jak ti budem říkat" kleknu si k pohovce koukajíc na to neviné stvoření. Pohladím jí po hlavičce a přemýšlím.. Clare, Aly, Chloe.. Pak mě to trkne..

" Co takhle Hope" usměju se na ní. Hope v překladu znamená naděje.. No a tu teď dostala.. Novou naději. Dostanu já někdy novou naději..?

***

Je večer. Můj byt. Ležím v posteli v mém pokoji, Hope mi leží u nohou a já? Přemýšlím. Přemýšlím o Louisovi Tomlinsonovi. Už nikdy se nesmíme setkat. Je sakra nebezpečnej a já nestojím o další starosti. Ale to co řekl mě překvapeně zarazilo. " Rád tě poznávám" tahle věta se mi vryla do paměti hodně hluboko. Tohle mi nikdo v mém životě nikdy neřekl. Nikdy. Mám v sobě zvláštní pocit. Určitě k němu stoprocentně nic necítím. Nechci mít nic společného s gangsterem. Je bezcitnej, zabíjí lidi, vykrádá obchody, prodává drogy, zbraně možná i děvky.. A já nestojím stát se jednou z nich. Musím ho vymazat z paměti a to hodně rychle..

Moje víčka se klížily a já věděla že stejně dlouho nevydržím.. A taky že ne..

***

Neposedné sluneční paprsky osvicovaly můj pokoj a tancovaly na mém obličeji. Otevřela jsem oči a párkrát zamrkala, abych mohla trochu zaostřit. Hned mě trefí do očí huňatý mourovatý kožíšek. Usměju se pro sebe a pohladím ho. Jemná srst mě pohladí po dlani. Aspoň mám jednoho společníka v mém životě. Opatrně si Hope přitisknu k sobě a věnuju jí pusu mezi ouška. Dneska mám v plánu jít něco nafotit. Obrazárna je dneska stejně zavřená. Pár minut jen tak ležím v posteli s přitisknutou Hope na hrudi a pak se stejně zvednu a jdu po schodech dolů do kuchyně kde si udělám snídani a sednu si na pohovku. Hope si hned vyskočí na můj klín a uvelebí se tam do klubíčka.

Tohle koťátko bude potřebovat hodně společnosti. Zapnu si televizi a přepínám různé pořady. Pak to stejně nechám na zprávách. Nejdřív se tam mluví o celebritách, kteří udělaly nějaký skandál nebo o firmách, které zkrachovaly. Ale pak dojde i na někoho, na kterého jsem chtěla zapomenout.

" Louis Tomlinson nebezpečný kluk, který předevčírem vykradl zlatnictví na Long Eastu byl znovu přistižen při krádeži aut."

Hlasatelka zpráv dořekne poslední větu a na televizi už běží Louisovo fotka. Sakra já chci na něj zapomenout. Nervózně se natáhnu pro ovladač a bleskově vypnu televizi. Mám ze všeho tak divný pocit. Kdybych včera dávala pozor do koho narážím možná bych se teď nestresovala tím, že zná moje jméno a kdykoliv si mě může najít. Ale nenechám si zkazit den. Zapomenu na něj a konec. V klidu sis ním svojí snídani a jdu si do koupelny vyčistit zuby a pak jdu nahoru do pokoje kde se převlíknu do kraťasů a bílého tílka s potiskem. Z počítačového stolu si vemu foťák, telefon i když je mi k ničemu a klíče. V chodbě se ještě rozloučím s Hope s tím že jí koupím nový pelíšek. Vyjdu z bytu, seběhnu čtyři patra a vyjdu z domu. Hned se vydám směrem k parku. Je krásné dopoledne plné sluníčka a příjemného vánku, který si hraje s mými vlasy. Ještě za chodu skontroluju foťák jestli je plně nabitej. Kupodivu byl. Po chvilce jsem došla do parku, kde už seděli na lavičkách důchodci, maminky vozily před sebou kočárky a roztomilé děti si hrály na místním hřišti. Pamatuju si že jsme hodně s mamkou chodívali do parku a na hřiště. Skoro vždycky. Dala bych všechno na světě, abych byla s mými rodiči. Aby jsme s tátou koukali na fotbal, aby jsme s mamkou probíraly holčičí věci.. Prostě chci aby tady byli se mnou.. Tak moc mi oba chybí..

Při pomyšlení na ně mi ukápne z oka slza. Malá slza, která obsahuje tolik pocitů. Bolestivých pocitů. Rychle jí setřu z tváře a zaženu další slzy, které se chtěly dostat na povrch. Trošku se rozptýlím tím, že hledám něco, co bych mohla vyfotit. Pak mě, ale zasáhne do očí motýl, který seděl na květu pampelišky. Pomalu jsem si k němu klekla a dala si foťák k obličeji. Jedním okem jsem se koukala přes čočku a rukou jsem nastavovala ostrost. Potom jsem jenom vyfotila. Usmála jsem se sama pro sebe když jsem se koukala na fotku. Pomalu jsem se zvedla a hleděla na fotku.

" Ahoj Rose" ozval se za mnou velmi známý hlas a mě ztouhla krev v žilách..