My criminal boy/ L.T.

33. Kapitola

V jeden den, v jeden okamžik jsem se s ním setkala. V jeden den jsem věděla, že mě to k němu silně táhne. V jeden den jsem věděla, že on mě nenechá samotnou. V druhý den jsem si přiznala, že se ho nebojím. Ve třetím dni jsem věděla, že ho miluji. Ale když se snažíš bojovat se svým srdcem, vůbec to není tak snadné.  Když se snažíš samu sebe přesvědčit, že ho nemiluješ. Pak srdce krvácí. A až ten kalíšek krve přeteče, když se všechny emoce dostanou na povrch, až teprve si to uvědomíš. Bohužel, já si to vědomila v blbý čas na blbém místě. A moje srdce zase krvácí, postrádá, bojí se. Když jsme byli venku, obklopoval mě chlad. Velký chlad. Povrchově i vnitřně.

" Harry musíme se vrátit" promluvila jsem na Harryho, který mě táhl od skladu směrem k jeho autu. " Harry, prosím" ignoroval mě. " Harry!" vzpírala jsem se, čímž jsem upoutala jeho pozornost.

" Rose nebuď blbá, pojď!" ohlédl se za mnou tahajíc mě. Zkoušela jsem udržet nohy na zemi, ale byl o mnohem silnější než já.

" Musíme se pro něj vrátit! Nemůžeme bez nich odjet!" Málem jsem si vykřičela plíce, když jsem na něj křičela. Náhle se za mnou ozval obrovský výbuch. Otočila jsem se za sebe, kde byl sklad a srdce se mi zastavilo. Oba dva jsme stuhli. Moje hrdlo nezkoušelo nic vydat, plíce se smrskly spolu se srdcem.

" Louisi" zašeptala jsem. " Louisi. Louisi!" chtěla jsem běžet za ním, Harry mi to nedovolil. Pevně sevřel mé zápěstí a táhnul mě k autu. Křičela jsem na něho, prosila, brečela, vzlykala, vzpírala se, nic nepomohlo. Mé tělo už se jen vleklo, poddalo se. Pořád mi ten jeho hlas zněl v hlavě.  " Neztratíš mě. Nedovolím to."  Harryho auto je načichlé cigaretovým kouřem. Štípal mě do nosu.  Harry se posadil vedle mě, nastartoval a v blesku světla vyjel na silnici. Nikam nebylo úniku. Byla jsem opět někde zavřená. Bezmocná. Smutná. Strachem pohlcena.

" Rose neztratíš ho" chytne mě za ruku. Stisknu mu jí tak, že mu nehty zaryju do kůže.

" Kam jedeme?" zeptala jsem se s nakřápnutým hlasem.

" Z města. Musím tě dostat do úkrytu" odpoví mi, zařadí vyšší rychlost přidávající plyn. Slzy se pořád kutálely po mých tvářích, já je nevnímajíc. Auto jelo nepovolenou rychlostí, míjelo různé domy, různého tvaru a barvy až z města vyjelo. Čím víc jsme se vzdalovali, tím víc moje srdce praskalo. Praskaly švy, co ho držely pohromadě. Pomalu, každý šev jeden po druhém. Na hrudi mě to pálilo, bolelo to. Husina projela mým tělem, jako mráz zachytávající se na stéblech trávy. Harry zabočil auto do lesa na úzkou cestičku. Zastavil. Vystoupil a šel otevřít dveře i mě. Nad stromy se nesla mlha, jejich vůně mě trefila do nosu. Velká dřevěná vila, čnila mezi stromy nenápadně. Harry mě opět chytil za ruku a táhnul mě k ní. Vevnitř to vonělo starým dřevem, cítila jsem i smůlu. Harry za náma zabouchl dveře a zamkl nás na dva západy.

" Musíme se pro něj vrátit" kňučela jsem spolu se vzlyky.

" Rose" přešel ke mně. " Nemůžeme" podíval se mi chladně do očí, tak, jako tygr na svojí kořist.

***

Už je to několik hodin. Srdce mi divoce buší, strach pohlcuje mé tělo, vánek studeného vzduchu mě hladí po tváři. Od pusy mi jde pára, mé myšlenky se honí okolo něho. Je mi zima, vnitřně i navenek. Chce se mi brečet, ale moje oči se už vyplakaly dost. Pomalu se stmívá. Slunce je už za horizontem, obloha je červená až fialová, červánky pomalu plují po obloze. Cítila jsem na sobě pohled. Cítila jsem, že se na mě dívají všichni na tomto světě. Byla jsem obklopena temnotou. Nikdy jsem to necítila. Ani když zemřeli rodiče. Začala jsem jí pociťovat v nemocnici. Nechtěla jsem si to připustit, nevšímala jsem si toho. Teď jí cítím, obmotává mě, jako velký had. Jizva na mé ruce se hojí. Podívám se na ní a přejedu po ní ukazováčkem. Její struktura mi nahání husí kůži. Tohle je důkaz toho, že tu nejsem v bezpečí. Nepatřím do Louisovo světa, nepatřím do jejich světa. Ale, když se zamilujete, nemůžete je jen tak opustit. Ani nevím, jestli chci odejít. Moje hlava říká: ,, Běž pryč!" a srdce zase: ,, Zůstaň tu s ním". Mám chaos v hlavě, který nedokážu urovnat. Když se vytratila veškerá naděje, když nikdo nepřicházel na pomoc, krásy života vyprchaly, zjištuji, že pomoc přece přichází, i když nevím jak a odkud. Ta pomoc je Louis. Citím to. Přesně uprosřed mého hrudníku, kde ční ten orgán, který mě ještě drží na živu. 

Slyším zavrzání dveří. Ze židle jsem vstala a svižným krokem šla do předsíně. Srdce se mi rozbušilo tak, že jsem ho slyšela v uších. Stál přede mnou.. A byl celý od krve. Obličej, oblečení, prostě, všechno bylo od krve. Skoro jsem kníkla zhrozením. Ale i přesto, že jsem nevěděla, jestli je zraněný jsem se mu pověsila na krk, vzlykající. Objal mě pevně, jako by mě neviděl měsíce, držel mě ve své náruči, krev se vsakovala do mě, cítila jsem opět jeho vůni, poddala jsem se mu, celým srdcem, duší i tělem. A už nikdy jsem ho nechtěla ztratit.

" Je pryč. On je pryč. Všechno je pryč" šeptal do mých vlasů. Sevřela jsem jeho tričko tak pevně, že mi zbělaly klouby na rukách, poslední slzy sklouzly po mých tvářích a ta tíha vesmíru na mých zádech spadla takovým způsobem, že se mi podlomily kolena. Je pryč. On je pryč. Všechno je pryč.