My criminal boy/ L.T.

22. Kapitola

Dny plynuly jako divoká voda v řece a nastal den, kdy mě měli propouštět. Byla jsem tak moc ráda. Už bych nesnesla další dny vdechovat tu příšernou desinfekci. Ruka se pomalu hojila, ale pořád jsem ji ještě neviděla odhalenou. Když mi sestřička vždy měnila obvazy, pokynula mi, abych se na to nedívala. Někteřím lidem se prý dělá nevolno.

Toto ráno mi vyndala kapačku a dala poslední prášky proti bolesti. Nakonec se se mnou rozloučila a odešla. A já se začala pomalu převlékat do věcí, které mi přinesl Louis. Seděla jsem na posteli a zapínala si poslední knoflíček modré košile, když do místnosti vpadnul. Podíval se na mě a usmál se.

" Můžeme?" Zeptal se mě a opřel se o futra dveří. Pokývla jsem hlavou, vzala si tašku, co ležela vedle mě a vydala se za ním. Tašku mi hned vzal a jednu ruku si přehodil přes moje ramena.

" Louisi?"

" Hmm?"

" Bude už všechno v pohodě?" Zeptala jsem se nejistě za chodu.

" Bude, to ti slibuju" přikývne hlavou a dá mi polibek na spánek. Klidně jsem se pousmála a chytla se jeho mikiny. V ten moment mi srdce puklo štěstím.

***

Deštivé dopoledne. Příjezdová cesta. Dívala jsem se z okýnka na nový dům, ve kterém teď budu trávit čas. Dalo by se říct, že je skoro úplně stejný, jako ten předchozí. Auto zastavilo a nechalo se omývat deštěm. V ruce mi nečekaně začala pulzovat bolest. Prášky přestaly účinkovat. Zformulovala jsem obličej do bolestivé grimasy a dlaň přiložila na obvaz.

" Bolí to?"

" Začíná to bolet" odvětila jsem na Louisovo odpověď. Jeho studená dlaň spočinula na mé.

" Pojď, půjdeme ti dát prášky a vyměnit obvaz" řekl, odendal ruku z mé dlaně a vstoupil do deště. Pár sekund jsem tam seděla a pak vystoupila. Rychle jsme doběhli ke vchodovým dveřím, které Louis odemkl a následně mě nechal vstoupit jako první. Vnitřek domu byl větší než předchozí. I se mi líbil víc. Prohlížela jsem si holé, bílé stěny a také i nábytek.

" Líbí?" Otázal se mě Louis a stoupl si vedle mě. Přikývla jsem hlavou a usmála se na něj. Chytl mě za ruku a vedl mě do krásné kuchyně. Pokynul mi, abych si sedla na jednu ze židlí, které tam byly a já tak udělala. Z mé tašky vytáhl prášky a obvaz. Sedl si na proti mě podal mi prášky a vodu na zapití. Všechno jsem to poslušně spolykala a jen čekala až ta bolest zmizí. A potom mi začal obvaz odendavat z ruky. Viděla jsem po jednotlivých částech ruku a počítala stehy. Okolo stehů to bylo lehce narůžovělé skoro červené. Stehy vypadaly trochu děsivě, když stahovaly mou kůži.

Obvaz ze spoda byl od trochu od krve. Moc jsem asi namáhala tu ruku. Louis odtrhl obal od obvazu a připravoval si ho. Potom mi ho jemně přiložil na zápěstí a začal obvazovat. Jednou zatáhl moc pevně, takže jsem kníkla bolestí.

" Promiň" omluvil se hned a ještě víc jemněji zacházel s obvazem. Připadala jsem si jak skleněná váza, kterou už nemůže více poškodit.

" Myslíš, že bys mi udělal jednu laskavost?" promluvila jsem do ticha a podívala se směrem k němu.

" Podle toho, jaká bude" zvedne hlavu a podívá se mi do očí.

" Za týden mi budou vytahovat stehy a určitě na té ruce budu mít jizvu. Chtěla bych jí něčím zakrýt" pokračovala jsem a doufala, že můj plán vyjde.

" Čím?" povytáhl obočí. Nejdřív jsem se z hluboka nadechla než jsem vyslovila ono slovo:

" Tetováním" díval se do mých očí a kouty se mu trošku nadzdvychly. " Jediné tetování, které se mi na tobě líbí je ten jelen, co máš na rameni a bude i znamení pro moje rodiče. Jeho význam je, že to zvíře mám strašně ráda, ale vidím ho málo. A já rodiče mám ráda a také je málo vídám. Ve snech"

" Ty bys chtěla tetování, co má spojistost s tvými rodiči a-"

" A s tebou" dopovím to za něj a lehce se pousměju. Teď už dá koutky do úplného úsměvu a sklopí zrak k mé ruce.

" Fajn, odvezu tě k mému tatérovi a necháme ti něco natetovat" říká a váže mi u toho ruku. Sama pro sebe jsem se usmála a zašeptala: "Dobře". Postupně po kousíčkách mi zavazoval ruku až jsem jí měla obvázanou.

" Nikde tě to neškrtí?" zeptal se a narovnal mi okraje.

" Dobrý, je mi fajn" odpověděla jsem mu a pokrčeným obočím.

" Super, vlastně. Sakra, musím ti něco ukázat" zvedne se náhle ze židle, popadne mě za zdravou ruku, čímž mě vytáhne na nohy a táhne mě chodbou ke schodům. Jdeme rychle po schodech a ani si nemůžu prohlédnout podrobně celý dům. Opravdu je velikánský a strašně krásný. Louis mě táhle až k posledním dveřím, které jsou na konci "chodby" a s úsměvem zastaví. Potom otevře dveře a nechá mě nakouknout do místnosti. Zalapala jsem po dechu když jsem spatřila onu místnost. Nevěřila jsem svým očím na co se to dívám. Zdi byly pocákáné všemožnými barvami, velké okno neslo do pokoje velké světlo, moje obrazy z obrazárny a z mého bytu, byly pověsené nebo ledabyle opřené o zdi. Psací stůl byl naproti okna a na něm dominovaly štosy papírů. Můj stojan stál před oknem a stůl a barvy a štetce byl opodál. Vešla jsem do prostřed místnosti a prohlížela si tu nekonečnou krásu barev. Moje srdce poskakovalo štěstím. Prohlížela jsem si čistá plátna všemožných velikostí a představovala jsem si, jak na ně maluju. Tohle byl vždycky můj sen. Mít svojí vlastní "obrazárnu".

" Nevěděl jsem, jakou máš ráda barvu, tak jsem vzal všechny a s Niallem a Harrym je pocákaly. S Rebeccou a Hannah jsem vzal tvoje výtvory z tvého bytu a budovy umění. Potom jsem pak sám vybíral doplňky. Chtěl jsem, aby ses tady cítila v bezpečí, protože to je jediné, co je pro mě důležité. Líbí se ti to?" zeptal se Louis opírající se o futra dveří.

" Je to nádhera, Louisi" vydechla jsem ze sebe. " Děkuju" rozešla jsem se k němu a pevně, jak jsem mohla ho obejmula. Obejmutí mi opětoval a já si zabořila hlavu do jeho ramena.

" Děkuju"