My criminal boy/ L.T.

68. Kapitola

" Co tady děláš?"

Hlas se mi třese strachem. Nedokážu se nedívat do jeho očí. Jsou pořád stejné. Modré jako studánky a tak prohlané. Má výraznější lícni kosti, vlasy má delší než si je pamatuju. Je hubenější. Ale pořád je to on. Pořád je to ten Louis, kterého jsem milovala.

" Růžičko" vydá ze sebe pološeptem. Chce se mi brečet. Zavřu za ním dveře, ale on mi v tom zabrání. " Rose prosím pusť mě" žadoní. Jenže já zaberu víc a rozbrečím se. Dám si ruku před pusu, aby neslyšel mé vzlyky. Nakonec mu dveře zabouchnu. Horké slzy tečou po mých tvářích. Opřu se o dveře, sjedu po nich až na studenou zem a ignoruju Louisova slova. Dlaň mi spočine na břiše. Zabije mě. On mě zabije. Pokud zjistí, že si Matthewa beru, zabije i jeho. Chci, aby tohle všechno byl jenom sen. Jen sen ze kterého se probudím a všechno bylo v pořádku. Aby tu nebyl. Aby odešel. Aby mě nechal na pokoji. Aby nás nechal na pokoji. Nemůžu přestat plakat. Do zad mi v pravidelných intervalech buší dveře. Louis pořád něco říká, ale přes ty rány nemůžu nic slyšet. Mám pocit, že jsem lapena. Jako ptáček do klece, se kterým si všichni budou hrát jako s nějakou hračkou.

Najednou přestane. Přestane mluvit, přestane bušit do dvěří. Jen slyším, jak se sesunul po dveřích na podlahu. Nemám odvahu se ani nadechnout, abych nevydala nějaký zvuk. Mám v plánu se pomalu zvednout, dojít do kuchyně pro telefon a zavolat Mattovi, že se stěhujeme někam hodně daleko. Jak mě mohl najít? Myslela jsem, že jsem se schovala dobře. Částečně jsem změnila i vnější já. Udělala jsem všechno dobře. Tak co mi uniklo?

" Rose" kvíkne. Strnu. Všechny svaly na mém těle jsou v jedné křeči. " Růžičko, prosím.. Pusť mě, chci ti to všechno vysvětlit a-"

" Není co vysvětlovat" skočím mu do toho. Můj hlas zní vyklepaně a vystrašeně, ale snažím se být tvrdá.

" Rose-"

" Vypadni, Tomlinsone" štěknu po něm. Dám si znovu ruku před pusu, abych utlumila další deroucí se vzlyk.

" Omlouvám se, Rose" řekne tichým hlasem tlumeně přes dveře. Další slzy se sklouznu po mé tváři.

" Vypadni..." Nezmůžu se na nic jiného. Rozbrečím se nanovo, nehledě na to, že by to mohl slyšet. Vzlykám tak, že se nemůžu pořádně nadechnout. Slzy si dělají malinkaté cestičky přes mé tváře, bradu až stékají dolů po krku. Srdce mi buší divoce. Ani nevím, proč brečím. Jestli strachem, nervozitou nebo něčím jiným. Pak jsem slyšela, jak vstal a odešel. Mé tělo se ještě dlouho choulilo u dveří.

***
Nick mi za hodinu zavolá, že na mě čeká před domem. Úplně jsem zapomněla. Dneska mám kontrolu. Hodím na sebe džínovou bundu a vypadnu z bytu. Sejdu schody, otevřu vchodové dveře a vidím přes ulici Nickovo auto. Přejdu silnici a následně vpadnu do jeho auta. Prohodíme spolu pár slov, než dojedeme k nemocnici. Nechci zatím nikomu nic říkat.

Kontrola proběhne v pohodě. Snažím se na doktorku usmívat a nedat hlavně najevo, že se něco děje. Pořád se mě na něco ptá, jenže já ji nevnímám. Nemůžu ji vnímat. Nedokážu to. Proto jsem nečekaně vstala, omluvila se jí a zmizela. Nedokážu pořádně myslet. Mé myšlenky jsou v chaosu. Nevím, co mám dělat. Jestli utéct pryč a nechat tu přátele a Matthewa nebo zůstat a řešit to. Jenže, Louis bude chtít bojovat. A to já nezvládnu. Z nemocnice vyjdu na svěží čerstvý vzduch jenže já ho nemůžu vdechnout. Zahlédnu ho. Opírá se o zeď a kouří cigaretu. Srdeční tep se mi zvýší, dech zrychlí. Když si mě všimne, sklopím zrak a jdu rychle k Nickovo autu. Jenže mě zarazí.

" Rose počkej" jeho ruka mě pevně chytí za loket. Trhavě se mu vysmeknu.

" To mě teď budeš stalkovat?" zamračím se. Pohled mám trvdý, jenže uvnitř křičím o pomoc. Doufám, že Nick přijde a pomůže mi.

" Nebylo by to poprvé" přizná se hrubým hlasem. Pohlédnu mu do tváře. Nemůžu uvěřit, že je tady. Že se na mě dívá, že se mě dotýká. Vlasy mu padají do očí. Vždycky jsem měla nutkání mu je dát na stranu. Teď to opravdu nemám.

" Co tady děláš?"

" Chtěl jsem tě najít. Chtěl jsem vás najít" Jeho oči spočinou jen na chvíli na mém břichu.

" A to jako proč? Před půlrokem si mi dal jasně najevo, co chceš" ruce si založím na prsa.

" Nemyslel jsem to tak"

" Jó, tak pan Tomlinson to tak nemyslel. Co teď jako? Myslíš si, že ti jen tak odpustím a všechno bude při starém?" Neodpovídá. Jen se mi pronikavě dívá do očí. Odfrknu si. Pomalu se otočím směrem k Nickovo autu připravená jít. Ale zase mě chytne za loket. " Nedotýkej se mě!" vykřiknu a vysmeknu se mu tak, že malinko zavrávorám. To už slyším prásknutí dveří a Nickovo těžké kroky.

" Všechno v pohodě Rose?" promluví na mě jeho vlídný hlas a jeho dlaň mi spočine na rameni.

" Jo, tady s tím jsem skončila" hodím na Louise vražedný pohled. " Vypadni z mého života, Tomlinsone" šeptnu naposled k němu než se nechám odvést Nickem od auta. Z parkoviště vyjede a jede od nemocnice pryč. Slzy se mi tlačí do očí. Nevím, co dělat, jak to vysvětlit.

" Rose kdo to byl?" Nemám odvahu mu odpovědět. Jen se rozbrečím. Opírám si hlavu o ruku a přemýšlím, jak to říct. Snažila se uklidnit své neposedné srdce. A taky nepropadat panice. Každého, koho jsme míjeli jsem si pečlivě prohlídla. Dobře, propadám panice. Cítím, jak malá kope. Dávám si ruku na břicho.

" To byl Louis. Otec mého dítěte"

***

15:27

Do kavárny vlítnu jako neřízená střela. Ignoruji zákazníky a jdu rovnou za kasu, kde už stojí Simon. Potřebuju nutně mluvit s Matthewem.

" Čau Rose, co tu děláš?" Vypadá zmateně. Ani se mu nedivím.

" Jen.. Ehm... Jen jsem potřebovala do společnosti" zalžu a odrhnu si vlasy z čela.

" Rose stalo se něco? Vypadáš rozrušeně" zamračí se, čímž se mu mezi obočím udělá nepatrná vráska.

" Ne, jsem.. v pohodě" ujistím ho úsměvem, na který se těžko zmůžu. Hlavou mi projíždí tolik myšlenek, že je nemůžu zklidnit. " Je tady Matthew? Potřebuju s ním mluvit"

" Je ve skla-"

" Rose" trhavě se otočím. Mám pocit, že se složím. Musím se podepřít o pult, abych nespadla. Do očí se mi nahrnou slzy. Harry a Rebecca. Jsou tady.