My criminal boy/ L.T.

57. Kapitola

Další den, 8:13

Zimní slunce a jeho paprsky si dobývaly cestu do mého pokoje přes žaluzie, které pro ně nebyli žádnou zábranou. Několikrát jsem za sebou zamrkala, než jsem plně otevřela oči a zamžourala na Mattheowo tělo. Klidně oddechoval, řasy se mu mírně chvěly a někdy si pochrupkal. Dívala jsem se na něho, snažila se zmapovat každý detail jeho obličeje i tu skoro nepatrnou jizvu na tváři, bez které by to nebyl on. Tiskla jsem se k jeho tělu, mé paže ho objímaly pevně okolo jeho pasu. Slyšela i jsem cítila tlukot jeho srdce. Avšak nebilo tak silně jako včera večer. Poklidně vždy nasáklo krev a potom jí vypustilo do žil až do celého těla.

" Máš v plánu mě tajně pozorovat celý den?" Skoro jsem sebou škubla, když najednou začal mluvit. Nejdřív otevřel oči, než se na mne podíval a usmál se.

" Promiň" špitla jsem skrývající červené tváře. Jeho hruď jemně zavybrovala, když se uchechtl.

" V pohodě. Nevíš, kolik je hodin?" Zavrtěla jsem hlavou. Promnul si obličej a natáhl se pro mobil, jenž ležel na nočním stolku. Jeho tělo se pode mnou přitom napnulo. " Měl bych jít do práce, pokud tam není Simon, což o tom docela pochybuju" vrátil se do původní polohy a sjel rukou po mých zádech, z čehož mi naskočila husí kůže.

" Půjdu s tebou. Ale budu muset končit dřív, dneska mám kontrolu" informovala jsem ho a vymanila se z jeho hřejivé náruče, kterou jsem nechtěla opustit, ale musela jsem.

" Dobře. Potřebuješ odvézt?" I on vstal. Poděkovala jsem mu, ale odmítla jsem. Následně jsem se převlékla a umyla, než jsme vyrazili oba dva společně do práce. Hned u vstupu do kavárny bylo poznat, že tam Simon rozhodně není. Začali jsme vše připravovat na dnešní směnu a já se v duchu nervovala kvůli dnešní kontrole. Jako vždy, když jsem měla jít. Ten vnitřní pocit, že něco může být v nepořádku od té doby, co jsem málem potratila s další a další kontrolu se stupňoval i když mne doktorka pořád uklidňovala, že je dítě v pořádku.

O několik hodin jsem vyrazila na autobus a následně jím jela do nemocnice. Během jízdy jsem si četla knížku, kterou mi před pár dny věnovala Clare s tím ,že si ji za každou cenu musím přečíst. Docela mě to uklidňovalo. Nemusela jsem myslet na to negativní a soustředila se na děj příběhu. Na konrčné zastávce jsem vystoupila, ušla jen 100 metrů a za chvilku jsem stála u nemocnice. Nadechla jsem se studeného vzduchu, jenž trochu zaštípal v nose a statečně se vydala do útrob nemocnice. Jako vždy tu panoval chaos a neklid. Sestřičky a doktoři buď běželi na sál nebo na pokoj, kde člověk bojoval o svůj život.

Šla jsem dlouhou chodbou až k ordinaci mé doktorky a zaklepala na dveře. Chvíli jsem čekala, než mi doktorka s úsměvem a pozdravem otevřela pouštějící mě dovnitř.

" Jak vám je, Rose?" Zeptala se mě a pokynula mi, abych si lehla na lehátko.

" Dobře" odpověděla jsem jí.

" Berete pravidelně prášky?"

"Ano"

" Tak jo, nejdřív se podíváme na miminko a pak vám ještě odeberu krev" jemně jsem přikývla a vyhrnula si tričko pod prsa. Po několika minutách se na obrazovce vedle mě objevilo mé miminko. Malinko už jsem rozeznávala jeho drobounké tělíčko.

" Plod už nabírá síly tak jak má. Myslím si, že můžeme už vysadit prášky" usmála se. " A pokud to půjde vidět, můžu vám říct i pohlaví, teda jestli chcete" obrátila se na mě.

" Samozřejmě" přikývla jsem. Doktorka více zabořila sondu do mé kůže dívající se na monitor. Srdce mi bilo jako splašené.

" Ach, bohužel je otočené. Nevadí, tak příště" oddálila sondu a monitor vypla. Tak nic. Zklamaně jsem si sedla a přetáhla si přes břicho tričko.

" Někdy by měl přijít otec dítěte. I pro něj by to bylo hezký se dívat, jak roste váš zázrak" došla ke stolu za který si sedla a něco napsala do papírů.

" Moje dítě otce nemá" řekla jsem se sklopeným pohledem. Doktorka dlouho mlčela. Styděla jsem se jí podívat do očí natož s ní něco prohodit.

" To je mi líto" vydechne. " Nechcete fotku?" Změnu rychle téma. Přikývnu. Z ordinace vyjdu za deset minut. Kapesník si tlačím na loketní jamku, aby zabránila krvácení. Vyjdu z nemocnice a musím se o nejbližší teď opřít. Klepu se zimou, zrychleně dýchám a snažím se vytěsnit Louise z mé hlavy. Slzy mi vyhrknou do očí tak, že jim nechám volný průběh. Sjedu po zdi, dávám si ruku na pusu a tou druhou se opírám o kolena. Nevím, co to do mě vjelo. Ale ten pocit smutku z toho, že mé dítě nebude mít otce je zdrcující. Snažím se vstát, ale nejde to. Snažím se na něho zapomenout, ale nejde to. Před lidma, na veřejnosti se sesypu. To dokáže jen perfektní nula. Jsem na sebe naštvaná z toho, jaká jsem byla naivní kráva. Jak jsem si mohla myslet, že by mě mohl milovat? Proč jsem mu věřila, proč jsem u něj zůstávala... Teď jsem kvůli němu troska. Troska s dítětem, které nebude mít otce. Z mých myšlenek mě vyruší zapínání mého mobilu. Nejdřív to chci nechat bejt, ale nakonec ho vytáhnu a přečti si zprávu.

Matthew: Tak co, jak ti dopadla kontrola?

Me: Dobře, doktorka mi vysadila léky.

Matthew: To rád slyším! :) Nechceš vyzvednout?

Me: Ne, půjdu domů pěšky, musím si srovnat myšlenky v hlavě.

Matthew: Něco se stalo?

Me: Ne, nic se nestalo, jen chci být chvilku sama. Večer ti napíšu :)

Chci mu napsat všechno, co teď cítím, ale potom včerejšku to neudělám. Místo toho vytočím jiné číslo.

" Ahoj Rose, jak je?" Pozdraví mě milým hlasem Clare.

" Ahoj, Clare nemohla bys.. Nemohla bys přijít ke mně?" Popotáhnu.

" Rose co se stalo?"

" Já to teď nechci řešit po telefonu"

" Dobře budu tam zachvilku"

***
Byt, 15:34

" Počkej, počkej zpomal" uklidňuje mě konejšivě Clare. Mám pocit, že moje psychické zdraví za malou chvíli exploduje. " Co ti řekla doktorka? Je něco v nepořádku s dítětem?"

" Ne, dítě je v pořádku. Ona.. Ona mi řekla, že by někdy mohl přijít o otec dítěte. A já... Já si po těch měsících uvědomila, že jsem ho obrala o tátu. A.. a.. " nedokážu se ani nadechnout. Slzy mi klouzají po tvářích jak se jim zlíbí. Clare mě objímá, utěšuje, ale nezabírá to.

" No tak, za to nemůžeš, Rose. Je plno dětí, co nemají otce a jsou šťastní. A to tvoje má štěstí, že má tak úžasnou matku. Rose, notak, máš mě, mojí rodinu, Jacka, Matthewa a Simona. A společně ti pomůžeme. Poslouchej mě" odtáhne se ode mne, aby mi mohl pohlédnout do očí..

" Já ho prostě nemůžu dostat z hlavy" zazvlykám.

" Nedovolím, abys kvůli němu trpěla"