My criminal boy/ L.T.

30. Kapitola

Harry's pov

" Harry" vydechl mé jméno Louis, přítel, ke kterému jsem choval největší důvěru. Zaraženě se na mě díval, prohlížel si mě a povzdychl si.

" Je to pravda? Vyčítá si to?" zeptal jsem se nespouštějíc z něho oči. Louis sklonil hlavu a přikyvoval. Vydechl jsem ze sebe přebytečný vzduch a obešel ho. " Kde j-" zarazil jsem se když jsem jí uviděl. Stála ve dveřích do obýváku, lítostně se na mě dívala. Byla hubenější, ten svetr na ní jen visel. Kruhy pod očima jí dominovaly obličej a lícní kosti měla propadlejší než dřív. Nemohl jsem věřit tomu, že se takhle trápí. Trápí se kvůli chybě, kterou jsem udělal já ne ona. Ty jiskřičky v očích, jež tam měla zmizely.

" Rose" vydechl jsem ze sebe zdlouhavě. Mlčela. Pořád tam stála. A dívala se na mě.

" Je mi to líto Harry" zašeptala po chvíli. Rozešel jsem se k ní a vtáhnul jí do své náruče. Rozbrečela se. Její slzy jsem měl na hrudi. Prsty jsem zabořil do jejích vlasů, hlavu opřel o její temeno a pohupoval s ní.

" Není to tvoje chyba, Rose. Nevyčítej si to" mumlal jsem slova přes sebe snažící se uklidnit jí a sebe. Její smutek se přenesl na mě. Snažil jsem se zacelit tu ránu v mém srdci, ale nejde to. Jsem zranitelnější, slabší. Smutek se se mnou táhne už týden a já se ho nemůžu zbavit. Chybí ním. Chybí mi má sestřička. Můžu za její smrt. Můžu za to já ne ona. Chtěla jí pomoct, chtěla mě a jí zachránit, ale já jí odbyl. Lituju toho.

Pár slz se mi skutálelo po tvářích. Rychle jsem je setřel. Rose se pomalu uklidňovala. Držela se mě pevně, brečela mi do hrudi, její hrdlo vydávalo zvlyky. Zavřel jsem oči a nechal jsem jí vybrečet. Potřebovala to. Nutně.

***

Stalo se to tak rychle. Byl jsem u ní, držel ji tak pevně, jako před hodinou a ani se nesnažil jí pustit. Utírala si oči kapesníkem, popotahovala a objímala mě. Louis jí objímal z druhé strany.

" V pohodě?" Zeptám se jí. Na souhlas přikývla odkládající kapesník na stůl. Louisovi začal zvonit mobil a tak si to šel vyřídit do vedlejší místnosti.

" Jak tě vůbec napadlo, že bych ti to vyčítal" pohladil jsem jí po rameni a podíval se jí do obličeje.

" Myslela jsem si to. Kdybych to někomu řekla, tak by mohla být ještě naživu" kníkla.

" Ani na chvíli bych si nemyslel, že za to můžeš ty" poposedl jsem si a chytil jí za ruce. " Rose, nebyla to tvoje chyba. Už když jsem tam přijet, tak byla... Mrtvá" vysvětlil jsem jí. Dívala jsem si soucitně do očí, držela se mých rukou. Prohlížela si mě, mou tvář, zaznamenávala každý můj pohyb. Ještě před týdnem jsem nepomyslel nad tím, že jí budu někdy objímat v náručí a držet jí za ruce. Chtěl jsem si od ní nechat nějaký odstup. Hodně velký odstup. Neměl jsem vůbec v plánu se s ní bavit, natož zkamarádit.

" Možná si mi to neměl říkat" řekne obracející se ode mě. " Tak mě to mrzí, že mi z toho puká srdce. Vím, jaké to je, když ztratíš někoho, koho miluješ. Pro koho bys položil život. Který tě neopustil v těch nejhorších chvíli. A teď, je pryč. Už tady není. Není s tebou. Je pryč" slzy se jí kutálejí po tvářích, ale rychle je setře. " Harry, slib mi něco" pohlédla na mě. " Neutápěj se v lítosti, tak, jako jsem to udělala já. Už nechci nikoho ztratit" vydechla ze sebe a pověsila se mi okolo krku. Objetí jsem jí oplatit.

" Slibuju" zašeptal jsem.

Roses' s pov

Teď. Temný večer.

" Zkusíme to?" Zeptala jsem se Louise.

" Když budu padat, chyť mě" odvětí mi na to a o berlích se postaví. Dojdu k němu, chytnu ho okolo pasu, aby si berle mohl dát na postel. Odhodil je a podíval se na mě.

" Připraven"

" Jo" přikývl. Pomalu si stoupnul na svou bolavou nohu. To bylo relativně v pořádku. Chytla jsem ho za ruce, odstoupila si od něj tak na metr.

" Půjdeme támhle ke skříni a zpátky" informovala jsem ho, jež se pomalu připravoval. Pevně sevřel mé ruce do dlaní a udělal první krok. Chvilku jsem ho musela přidržovat, ale pak se srovnal.

,, Bolí tě to?"

,, Ne" řekl a udělal další malý krůček. Lehce jsem se usmála. Měla jsem pocit, že učím své dítě chodit. Bylo to docela k popukání. Nátahl nohu k dalšímu kroku, ale krok neudělal. Místo toho spadl i se mnou. Ležela jsem na něm dívající se jestli mu něco není. Ale, začal se smát. Jeho smích se odrážel od zdí do mých uší, čímž mě taky donutil se usmát a pak jsem se začala smát s ním.

" Tak dlouho jsem tě neslyšel se smát" vydal ze sebe ony slova a zabořil mi ruku do vlasů. Podíval jsem do jeho studánokových očí, úsměv jsem měla od ucha k uchu. Ruce jsem si spojila za jeho krkem a přitáhla si ho do polibku. Ano, cítila jsem k němu něco. Teď jsem mohla zodpovědět na Rebečinu otázku. Je jako moje droga. Nejdřív se dostaví pocit euforie, kterému se zcela oddáš. Ale uplyne den, a chceš ještě víc. Zatím jsi tomu nepropadl úplně, ale ten pocit se ti líbil a myslíš si, že ho dokážeš ovládat. Dvě minuty myslíš na milovanou osobu a další tři hodiny na něco jiného. Ale postupně si na toho druhého zvykáš, až jsi na něm úplně závislý. Pak tři hodiny myslíš na něj a dvě minuty na něco jiného. Když s tebou není, prožíváš stejné pocity jako lidé závislí na drogách, když je nemají. V takových chvílích bys pro lásku udělal cokoliv, stejně jako narkoman, který krade a ponižuje se, jen aby dostal svoji dávku. Cítím k němu lásku. Cítím k němu víc, než co jsem cítila k rodičům. Teď je on můj život. Teď je on ta droga, kterou já potřebuji.