My criminal boy/ L.T.

15. Kapitola

" Jsi jediný koho mám ráda" vzlyknu a rozbrečím se. Slzy mi stékájí po tvářích jak si zalíbí. Dám si ruku před pusu, aby nebyl slyšet můj bolestný vzlyk. Nic neřekne, jen si mě pomalu a opatrně přitáhne do náruče. Vzlykám mu do hrudi a promáčím mu jeho černé tričko.

" Promiň růžičko, nechtěl jsem tě vyděsit" omlouvá se mi a hladí mě po vlasech.

" Nechci tě ztratit" špitnu a popotáhnu.

" To se taky nestane" odpoví mi a chytne mojí tvář do dlaní, čímž se mu podívám do těch krásných, modrých oceánů. Palcem jemně setře mojí slzu, která se vytratila z mého oka.

" Nikdy mě neztratíš, nedovolím to" lehce zakroutí hlavou a potom mě políbí. Nikdy mě neomrzí jeho rty, spíš bych je potřebovala víc a víc. Zaplula jsem prsty do jeho vlasů a vnímala šimrání v břiše. Líbal mě svými rty na ty mé, jako by to bylo naposled. Nohy se mi podlomily a kdyby mě nedržel už jsem dávno na zemi.

" Promiň" zašeptá mi do rtů a o které se jemně otře. V hlavě jsem měla znovu nepořádek a zmatek. Vždycky mě dostal do rozpaků. Vždycky.

" Odčiníš to jednou věcí" špitnu potichu. Povytáhne své obočí, čímž mi dá najevo​ abych pokračovala dál.

" Chtěla bych se podívat do obrazárny" řeknu s úsměvem na rtech.

" Ne" odpoví rázně a oddálí se od mého těla. Koukám na něj jako na největšího blbce na světě.

" Proč?" Zeptám se a založím si ruce na prsa.

" Je to riskantní Rose, zkurveně riskantní" frustrovaně si prohrábne svoje kaštanové vlasy.

" Louisi prosím, aspoň na hodinu" prosím ho sebevíc jak můžu a obejmu ho okolo pasu. Podívám se do jeho křišťálových očí smutně, jak nejvíc můžu. Pohladí mě jemně palcem po tváři a zkoumá každý detail mého obličeje.

" Ale jenom na hodinu" po téhle větě se celá rozzářím a pevně ho obejmu. Po dlouhé chvíli jsem znovu šťastná.

" Děkuju" vydechnu ze sebe šeptem a hlavu si zabořím do jeho krku.

***

Sedím na motorce za Louisem,  který řídí a v dálce vidím tu budovu. Budovu ve které jsem strávila celých 10 let. Každý den jsem tam chodila za účelem si něco nakreslit a odstřihnout se od kruté reality.

Když Louis konečně zastaví u obrazárny slezu, vlepím mu pusu na tvář, jenže mi zabrání jít jeho stiskem na mém zápěstí. Otočím na něho hlavu a podívám se do jeho očí.

" Kdyby se něco stalo okamžitě mě zavolej" řekne vážně a pustí mojí ruku. Přikývnu hlavou a jdu směrem k obrazárně. Natěšeně běžím do obrazárny kde skoro vyrazím dveře, abych ve třídě paní Greenové byla co nejdřív. Když s úsměvem na rtech vejdu do třídy můj úsměv se hned vytratí. Místo stojanů tu byly krabice, na zdech nebyly obrazy, ale holé stěny. Nebylo tu nic. Vůbec nic. Přejdu do středu místnosti a rukama se obejmu.

Nikdy jsem tuhle místnost neviděla tak prázdnou. Vždycky byla plná barev a teď má jen bílé stěny. Při pohledů na to se mi chtělo brečet.

" Rose? Jsi to ty?" Uslyším za sebou hlas paní Greenové. Hned se za ním otočím. Stála za mnou s krabicí v ruce. Na tváři neměla svůj úsměv. Byla jiná.

" Ráda tě-"

" Proč je to tady vyklizené?" Zarazím jí a podívám se do jejích hnědých očí, které jsou plné smutku. Tyhle oči neznám. Tohle není paní Greenová.
Povzdechne si a krabici položí ke zdi. Přejde ke mně a chytne mě za ramena.

" Obrazárna se ruší Rose" vydechne zničeně a já mám co dělat, abych se nesesypala na zem. Do očí se mi nahrnou slzy. Už po druhý za tento den.

" Proč?" Kvíknu nešťastně.

" Už nemám peníze, abych to utáhla" vysvětlí mi a palcem mě pohladí po rameni. Sklopím pohled k zemi a cítím, jak mi slzy máčí tváře.

" Rose je mi to-" zarazím jí zakroucení hlavy, odtáhnu se od ní a vyběhnu s brekem z obrazárny. Nevšímám si Louise, který se opírá o motorku a zapaluje si cigaretu, nevšímám si lidí do kterých narazím a taky si nevšímám všech koček, který se schovávají za popelnicemi.

Nohy se mi podlamovaly a já se musela opřít o zeď. Tlak na hrudi byl velký. Moje srdce bilo jako o závod. Slzy mi stékaly po tváři až ke krku. Byla jsem nešťastná. Jediný místo, který jsem měla ráda se ruší.

" Rosie doprdele to mi nedělej" doběhne za mnou Louis celý udýchaný.

" Už to nezvládám Louisi" špitnu potichu a tvář si skreju do dlaní.

" Co se stalo?" zeptá se mě opatrně a stoupne si přede mě. Podívám se mýma uslzenýma očima do těch jeho krásných modrých.

" Obrazárna.. Se ruší" vzlyknu a po tváři se mi klouzají nové slzy. Louis si mě okamžitě přitáhne do objetí. Vzlykám mu do jeho trička už po druhý za tento den.

" Rosie tohle není konec světa" uklidňuje mě a hladí po zádech. " Jsi strašně talentovaná, najdeme ti jinou" kolíbá mě v jeho náruči a věnuje mi polibek do vlasů. Znovu se podívám vzhůru do jeho očí. Potom si dám hlavu na jeho rameno a zavřu oči. V jednom se nemýlím. Mám ho ráda. Možná víc než ráda. Náhle otevřu oči a moje srdce se zastaví. Za námi stál muž s červeným šátkem ve vlasech, slunečními brýlemi a koženým oblečením. Ale to nebylo to hlavní, co bylo na něm. V ruce měl postoli a mířil na nás.

" Louisi!!" vykřiknu a strhnu ho na zem, když muž vytřelí. Louis se rychle vzpamatuje, vezme mě za ruku a utíká se mnou k motorce. Lidi křičí, auta troubí a muž za námi střílí. Po  každé střelbě si mě Louis přitiskne víc a víc k sobě. Moje srde bilo jako o závod, bála jsem se strašně moc. Každý výstřel je pro nás smrtící. Každého výstřelu se bojím čím dál víc. Když konečně doběhnem k motorce hned se na ní posadíme a vyjedeme. Držím se Louise jako klíště a odmítám ho pustit. Když se otočím dozadu, jede za námi. Panika ve mě roste stejně tak jako strach.

" Louisi jede za námi!" křiknu na něj ve snaze něco udělat. Louis chvíli mlčel, ale pak se zhluboka nadechl.

" Růžičko teď pro mě musíš něco udělat. Na levém boku mám za opaskem pistoli. Vytáhni jí, odjisti a vystřel na něj.. Rose já vím že to dokážeš, vím to" odpoví mi a mě se po druhý skoro zastaví srdce.

" L-Louisi to nedokážu"

" Rosie vím, že to dokážeš, jsi strašně statečná, dokážeš to" opakuje pořád dokola. Nedá se nic dělat. Naše životy jsou v mých rukách. Opatrně vytáhnu zbraň z Louisova opasku.

" Výborně Rose, teď se mě pořádně chytni a odjisti ji" přikáže mi a já tak udělám. Pevně se ho chytnu jednou rukou okolo pasu a polovičně se otočím za sebe. Nádech, výdech, nádech, výdech. Hlavně v klidu. S třesoucí rukou namířím na muže a vystřelím. Já vážně vystřelila. Já to udělala. Muže jsem střelila do ramene a ten se hned skácel na betonovou silnici. Znovu chytnu Louise okolo pasu a dávám si pozor na pistoli.

" Super Rose, jsi strašně šikovná" houkne na mě Louis tlumeně a já se nevyhnu ani červeným tvářím.

"Budoucnost má mnoho přívlastků. Slabým je nedosažitelná, bojácným neznámá. Pro statečné je nadějná"- Victor Hugo

Ahojky jednorožci :)

Chtěla bych vám poděkovat za blížící se hranici 300 votes. Jste fakt neuvěřitelný!! :3 Strašně moc vám děkuju. Je vidět, že někdo mojí snahu aspoň ocení :3 Na další kapitolu se můžete těšit buď v úterý nebo v neděli :) Vážně vám moc děkuju. Přeju vám krásný prožití neděle a u další kapitoly, nazdárek jednorožci :)

Xxx Rose

P.S. Tahle kapitola se mi moc nelíbí :/