My criminal boy/ L.T.

73. Kapitola

" Áá doprdele!" zaskřehotá sprostě Matthew, když se mu snažím vyčistit ránu nad obočím. Odvrátí se ode mě a chce si na ránu šáhnout, ale uvědomí si, že by to bolelo ještě víc.

" Necukej tak sebou" napomenu ho a chytnu ho za ruku, přitahujíc si ho k sobě. Jeho obličej vypadá strašně. Pod pravým okem se mu dělá monokl, levá tvář mu otéká, přes nos se mu táhne červený, docela hluboký škrábanec, má roztržený obočí a ret. Nechám ho trochu vyztekat a potom se mu ránu snažím znovu vyčisit. Obličej zformuluje do bolestné grimasy, ale neucukne. Snažím se, abych byla co nejvíc opatrná. Když se vším skončím, podívám se na něho.

" Tak co, je to hodně špatný?" zeptá se mě chraplavým hlasem.

" Kámo, vypadáš jak hovno" ozve se za mými zády Jack. Matthew se ušklíbne.

" Mohls dopadnout hůř" dodám, než schovám lékárničku znovu do skříňky. Cítím se hrozně. Kvůli mně jde všechno z kopce. Kdyby nebylo mě, Matthew by nebyl tak domlácený. Pocit viny koluje v mém těle, dostává se mezi mé myšlenky a donutí je myslet na ty nejhorší věci. Louis ho mohl zabít. Zastřelil by ho.

" Rose?" trhnu sebou. Oba dva se na mě dívají, jako kdybych spadla z Marsu. Automaticky si položím ruce na břicho a těkám očima mezi něma. Je mi zle. Myslím, že budu zvracet. " Jsi v pohodě?" zeptá se mě Jack. Mám sucho v puse. Najednou jsem strašně žížnivá. Nedej na sobě nic poznat. Zmůžu se jenom na přikývnutí.

" Rose, víš že to nemusíš dělat" řekne Matthew. Úplně mu vidím do hlavy. Myslí mou schůzku s Louisem. Udělá se mi ještě hůř. Pevně se chytnu okraje linky. Dýchej.

" Zabije tě pokud nepůjdu" vydám ze sebe přidušeně. " Kdybych tam nebyla, zabil by tě hned" Jack strne a Matthew se mi podívá do očí.

" S jakým psychopatem si to chodila?"nechápe Jack. Ani se mu nedivím. Někdy si to taky říkám.

" On nebyl vždycky takový.." snažím se chránit, abych nevypadala špatně. Najednou nevím kam rukama. Ovinu si je okolo těla. " Jen mě chce zpátky.. Takovým hle způsobem" Matthew si povzdechne a Jack pořád strnule stojí na místě. " Je to člověk, který už toho v životě ztratil hodně" mírně pokrčím rameny a ušklíbnu se.

" Toho ale neomlouvá. Nemá lidem tak ubližovat" Matthew se začne s Jackem bavit o něm a vůbec nehledí na to, že tu stojím a všechno slyším. Nemělo by mi to vadit, ale vadí. Louis není takové monstrum. Je to lidská bytost se zlomeným srdcem, které si nese už od mladistvých let. Ztratil matku a sestru, jež tak miloval. Vždycky, když na ně přišla řeč, mluvil o nich tak hezky. Nikdy bych o nich neřekl křivé slovo. A to platilo i u mě. Zamotá se mi hlava. Mám toho plné zuby.

" Můžem o něm přestat mluvit, prosím?" Poprosím je a nachvíli semknu víčka k sobě. Hned přestanou mluvit.

" Jistě, promiň" omluví se Matthew. Přejde ke mně, obejme mě a dlouho nepouští. Jack se po chvilce přidá. Pevně je oba dva sevřu. V mém těle není už žádný kousíček energie.

***
Další den, 11:53, slunné poledne

Zhluboka dýchám. Mám pocit, že se mé srdce snad nikdy neuklidní. Jsem nervózní, ale zároveň někdy v klidu. Pokaždé, když na Louise jen pomyslím, žaludek se mi zkroutí a na chvíli přestanu dýchat. Jediné, co teď chci je, abych si mohla vlézt do postele a schovat se před okolním světem. Matthew s Jackem jsou v práci, takže jsem doma sama. V celém bytě je až ohlušující ticho. Nevěděla jsem, že můžeme být až takové. Dýchám pravidelně jako kdybych šla rodit. No mohla bych už začít trénovat.