My criminal boy/ L.T.

6. Kapitola

Vánek studenýho vzduchu mi přejel lehce po tváři. Zachvěla jsem se zimou, která mi trošku byla. No spíš mi byla hodně velká zima, ale chtěla jsem na tomhle místě ještě zůstat. Bylo a je mi tu dobře. Je to tu krásný. Moc krásný. Když už sluníčko pomalu začíná zacházet červené červánky se vynořují na obloze, která je lehce fialová a červená. Míchá se tam tolik barev. Víc než na mých obrazech.

" Je ti zima?" Zeptá se mě Louis po chvilce ticha.

" Jo" odpovím mu a přitom přikývnu hlavou.

" Tak už pojedem" zvedne se a pomalu zvedá i mě za ruku. Jsem i trochu unavená a vyčerpaná. Obmotá si můj pas jednou rukou a vede mě z toho krásného místa pryč.

" Slib mi, že jsem ještě jednou půjdem" řeknu a zívnu si.

" Budu" přikývne hlavou a přitáhne si mě víc k sobě. Šli jsme dolů z kopce až jsme došli k motorce.

" Měla bych ti vrátit tu mikinu" řeknu a přitom si sundávám jeho mikinu.

" Nech si jí" mávne nad tím rukou a mikinu mi znovu dá na ramena.

" Ne Louisi vem si jí.. Je tvoje" zdráhám se. Louis mě najednou natlačí k motorce. Není úniku zpět. Je na mě přitisknutý tak, že by se mezi nás nevešel ani papír. Cítila jsem jeho hruď na té mé.

" Měla bys radši poslouchat Rosie" dá mi ruce na boky za které mě chytne. Obličeje máme blízko u sebe, že si do nich dýcháme. Moje srdce tluče jako pominuté.

" Proč?" Špitnu a přitom se mu dívám do očí. Pomalu si mě přitáhne ještě víc k sobě a... Svýma jemnýma rtama mě tvrdě políbí na ty mé. Cítila jsem jemné spíš velké šimrání v břiše. Mým tělem projely elektrické vlny. Zavřela jsem oči a užívala si to. Nedalo se těma rtama odolat. Byly tak sladké a jemné. Když jimi pohnul, nemohla jsem odolat spolupracovat. Bylo to tak vášnivé, tak.. Dokonalé. Nemůžu uvěřit, že ještě před pár dny jsem se ho bála a teď se s ním líbám. Šel rukama dolů na můj zadeček, který stiskl. Slastí jsem mu zavzdychala do úst. Nemohla jsem uvěřit, jak moje tělo na něj reaguje.

" Protože by se mohlo stát tohle" řekne když se ode mě trochu odtáhne. Probrala jsem se trochu z tranzu a neunikla ani červeným tvářím. Uchechtl se a potom mě pustil, abych mohla nasednout a pak sám nasednul. Vzala jsem si helmu a sedla si za Louise. Znovu jsem obmotala ruce okolo jeho pasu a pevně se držela. Louis nastartoval a vyjel k městu. Nemohla jsem přestat myslet na ty rty, které mě před chvílí líbaly. Nemohla jsem zapomenout na to, jak na něj reagovalo moje tělo. Bylo to divné, ale přitom pěkné. Bylo krásné se líbat s Louisem Tomlinsonem..

***

Po hodině jízdy Louis zastavil před mým bytem. Už byla tma, jen pouliční lampy osvěcovaly ulice. Louis vypnul motor a jednou nohou přidržoval motorku v rovnováze. Sesedla jsem z ní a sundala si helmu, kterou jsem podala Louisovi. Ten si jí ode mě vzal a pověsil jí na řídítka.

" Díky za odvoz a za ten výhled" poděkuju mu a už se otáčím, že půjdu domů, ale jeho hlas mě zastaví.

" A pusu nedostanu?" Zeptá se mě s nadějí v hlase. Moje tváře začaly znovu hořet. Přijdu k němu a dám mu pusu na tvář. Usměje se když se od něho odtáhnu a jdu rychle ke dveřím. Rychle je otevřu a vejdu dovnitř. Tlumeně uslyším zaskřípání gum a pak motor, který v dálce mizí. Nemohla jsem se z toho tranzu probrat. Ještě před hodinou mě líbal. Ještě před hodinou jsme cítila jeho jemné rty na těch mých.. Nemůžu uvěřit, co se to stalo.

Pomalu se dostávám do schodů až k mému bytu, který odemknu. Rychle za sebou zavřu dveře a sjedu po nich dolů na podlahu. Rychle jsem dýchala. Moje srdce pořád bušilo stejně, jako před hodinou. Nemůžu přestat myslet na ty jeho dokonalé rty. Na ty jemné polštářky, které mě líbaly. Nevím, jestli to prožívá Louis, ale já to hodně prožívám. No nejsem boss? Líbala jsem se s gangsterem města. Musela jsem se nad touto myšlenkou usmát. Je to nepopsatelný pocit. Vážně hodně divný.

Uviděla jsem před sebou Hope, která se dobývala na můj klín. Asi jsem jí hodně chyběla. S úsměvem jí pohladím po jejím huňatém kožíšku.

"Ach Hope, neuvěříš, co se stalo" vzdychnu a podrbu jí za ouškama.

***

Pondělí odpoledne. Rušné ulice města.
Procházím se ulicema rušného města s kafem ze Starbucks v ruce. Je krásné pondělí plný sluníčka, radosti a volnosti. Teda pro mě. Miluju tyhle dny. Dny, kdy jsi můžu jen tak vyjít na ulici a dívat se všude různě. Nemít cíl někam jít prostě, jen tak se procházet. Zastavím se na přechodu pro chodce. Nejdřív je tam červená, ale pak se objeví zelená. Jdu sama po přechodu dokud neuvídím periferně jedoucí auto proti mě. Upustila jsem kelímek s kafem a podívala se směrem k autu. Celý svět se mi v tom okamžiku přetočil. Stála jsem tam strachy jak přibitá. Nemohla jsem se hnout nebo jsem nechtěla? Věděla jsem, že je to můj konec proto jsem zavřela oči a nechala to v osudu. Je tohle můj osud?
Přehrávala jsem si tuhle větu pořád dokola. Asi jo..

" Pozor!" Uslyšela jsem mužský, chraplavý hlas a potom paže, které se ovinuly okolo mého těla a strhly mě z přechodu na stranu. Oba dva jsme dopadli na pevný beton. V pravém boku mě to hodně zabolí.

"Au" zaskuhrám a chytím se za bok.

" Jsi v pohodě?" Znovu uslyším ten chraplavý hlas. Konečně otevřu oči. Nade mnou se skláněl kluk. Měl dlouhé hnědé vlasy, upravené nějakým gelem, zelené oči, ve spodním rtu piersing stejně tak jako v obočí a potetovaný krk a ruce. Vypadal skoro stejně jako Louis, myslím stylem. Možná, je to jeho kamarád.

" Myslím, že jo" odpovím mu a s jeho pomocí se dostávám na nohy. Potom se, ale podívá směrem k autu, které mizí v dálce. Soustředí se. Aspoň si to myslím.

" Může to být on?" Zabrblá skoro neslyšně. Co se to sakra děje. Kdo on?

" Ehm.. Děkuju za záchranu" špitnu a oprašuju si kolena. Podívá se na mě a pak znejistí. A já upřímně taky.

" Ty jsi Rose.." řekne a já se začínám hodně bát.. „Každý má dvě možnosti. Jsme buď naplněni láskou..., a nebo strachem." - Albert Einstein