Měla jsem pocit, že mé plíce jsou v jednom velkém ohni, který se pořád zvětšuje a nezhasíná. Studených vzduch se dostával pomalu do nich a nepříjemně vždy zapíchal. Mé oči těkaly na všechny strany, po tvářích se mi valily slzy. Nedokázala jsem se pořádně nadechnout, avšak jsem pořád běžela směrem, který mi ukázal stařec k nemocnici. Když jsem se občas nadechla rychle jsem ze sebe vydala přidušený vzlyk. Auta kolem mě projížděla, jejich světla mě pokaždé oslepila. Lidi, které jsem míjela se na mě ohlíželi. Hvězdy svítily nad mojí hlavou, měsíc vrhal světlo na mou cestu. Mé nohy pomalu vypovídaly službu spolu s plícemi. Ale nemohla jsem přestat. Musela jsem běžet dál. Zem pode mnou klouzala, a tak jsem několikrát zaškobrtla. Po několika minutách jsem viděla rozmazaně. Na chvíli jsem se zastavila, abych se náhodného kolemjdoucího zeptala, kde je tady nemocnice. Poradil mi, abych šla dál rovně a za chvíli už tam budu. To mě nakoplo ještě víc, a tak jsem sprintovala až k nemocnici. Vběhla jsem do ní, opřela se o nebližší zeď a vydýchávala se. Kolem mě chodili sestřičky, záchranáři a doktoři, kteří mě absolutně nevnímali. Nakrčila jsem nos nad nepříjemným pachem desinfekce. Když už jsem byla tak trochu v pořádku, šla jsem odhodlaně na recepci.
" Dobrý den, potřebovala bych někoho navštívit" vyhrkla jsem na černou sestřičku a opřela se o pult.
" Řekněte mi jméno" odsekla a psala něco do papírů, takže se na mě nepodívala. Svůj drol uhelně černých vlasů měla pevně sepnutý. Hlas měla hluboký a chraplavý. Tahle ženská musí za den vykouřit aspoň dvě krabičky cigaret.
" Jack Danielson" vydechla jsem. Sestřička upřela oči do počítače, něco do něho naťukala a pohlédla na mě.
" Jste jeho rodina?" zašklebila se znuděně.
" Ne, ale-"
" Pokud nejste rodinný příslušník pana Danielsona nemůžete navštívit" odsekla mi po druhé vracející se k papírům.
" On nemá rodinu, má jenom mě" řekla jsem s klidem v hlase. Sestřička si sundala brýle ze svého nosu, opřela si hlavu upírající své znuděné oči na mě. Měla jsem sto chutí jí něco říct.
" Tuhle větu jsem dneska slyšela už stokrát. Pokud jste nějaká jeho přítelkyně nebo kamarádka nemůžu vás pustit, pokud nemáte souhlas jeho rodičů. Máte ho?" Povytáhla své obočí. V ten moment mi ruply nervy.
" Něco vám řeknu. Tenhle kluk je bezdomovec bez rodiny a bez domova. Jeho rodiče ho vykopli a rok je už neviděl! Přišli za ním? Viděla jste je?!" Sestřička mlčela. " To jsem si myslela. Takže mi konečně řekněte, kde leží" zavrčela jsem skrz zaťaté zuby. Sestřička se na mě ještě chvíli dívala, než se podívala do monitoru a s nezájmem řekla: " Pokoj 113"
" Díky" vydechla jsem a vydala se najít onen pokoj. Nehledala jsem dlouho, protože nemocnice byla poměrně malá. Když jsem stála přede dveřmi pokoje 113, spadl mi velký kámen ze srdce. Nejdříve jsem se z hluboka nadechla, než jsem zaťukala a otevřela dveře. Porozhlédla jsem se po bílém pokoji, než jsem pohledem zabloudila na něj. Ležel v krajní posteli, na sobě měl své oblečení. Zhrozila jsem se, když na mne otočil hlavu. Jeho obličej byl plný krvavých šrámů, pod okem měl nafialovělého monokla, ret a obočí měl roztržené.
" Ach bože, Jacku" vydechla jsem ze sebe jeho jméno jdoucí k jeho posteli, na kterou jsem si sedla.
" Ahoj Rose, co tady děláš?" zeptal se s úsměvem na tváři.
" Šla jsem za tebou po práci a nebyl jsi tam. Jeden bezdomovec, který tam byl mi řekl, že tě někdo surově zbil a že si byl v bezvědomí!" vyhrkla jsem ze sebe nevěřícně. Jack se zasmál.
" No jo, John si tak trochu vymýšlí. Byl z něj spisovatel, než se z něj stal bezdomovec" pokrčil rameny. " No, zbili mě, ale v bezvědomí jsem nebyl. Jedna paní mi radši zavolala sanitku, kdybych měl nějaké vnitřní krvácení, nebo nějakou jinou kravinu. Takže si mě tady nechají do zítra"
" Ale... Počkat... Cože? Takže, tebe zmlátili bez žádného důvodu a ty jsi z toho děláš ještě srandu?" Na konci věty se mi mírně zlomil hlas. Jack znovu pokrčil rameny. Jeho kaštanové oči se vpíjely do těch mých. " No tak to je dobrý! Já se tady o tebe bojím, běžím jsem div jsem nevypustila duši a když tě najdu děláš si z toho ještě srandu?!" Vyjekla jsem. Jack si trochu ode mě poposedl.
" Rose, co to do tebe vjelo?" Zamračil se. Měla jsem sto chutí ho na místě uškrtit. Zrychleně jsem oddechovala, než jsem se uklidnila.
" Promiň" špitla jsem. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Cítila jsem se tak trapně, že jsem na něj vyjela.
" Nic si z toho nedělej" chytl mě za ruku hladící mě po hřbetu ruky.
„Bála jsem se o tebe" přiznala jsem se kousající si spodní ret. Jack naklonil hlavu na stranu a vděčně se usmál. Jak se usmíval jeho škrábance na tváři se napnuly. " Víš kdo tě zbil?"
" Vím" přikývl " Byli to dealeři, kterým jsem dlužil peníze za poslední dávku. Vzali jenom to, co jsem měl v klobouku a odešli" ušklíbl. Protočila jsem oči vzhůru a složila si hlavu do dlaní. Neposedné pramínky vlasů spadly před obličej. Jack mi je dal něžně za ucho a chytl mě za ruku, čímž mě donutil pohlédnout mu do očí. Do těch upřímných kaštanových očí.
"Neboj, všechno bude v pořádku" chvilku se mi díval do očí, než si mě přitáhl na svoji hruď. Vydechla jsem do jeho černé mikiny a nasála jeho vůni. Chtěla jsem mu tam usnout v jeho náruči, v teple a jenom spát.
Nepříjemně jsem se zavrtěla, když jsem ucítila takové mokro, které stékalo po mé noze. Odtáhla jsem se od Jacka a podívala se dolů na svojí nohavici. Po celém těle mě polil studený pot. Srdce se mi rozbušilo tak, že jsem se bála, že mi z hrudi vyskočí.
Úder a pauza.
Dala jsem si ruku před pusu, kterou jsem měla dokořán. Hruď a hrdlo se mi sevřelo..
" Rose, co se děje?" optal se vystrašeně Jack a poposedl si na kraj postele.
" Já... Já asi potratila" koktala jsem se slzami v očích. Krev na mé nohavici nepřestávala téct.
ČTEŠ
My criminal boy/ L.T.
FanfikceRose je nevinná dívka, která miluje malování a focení. Matka jí zemřela na rakovinu plic a otec se uchlastal k smrti. Nemá nikoho. Žádnou rodinu, žádné přátele, prostě nikoho. Louis je bezcitný kluk, který se živý zabíjením lidí, prodávání drog a zb...