My criminal boy/ L.T.

47. Kapitola

Dalšího rána jsem se probudila ve vyhřáté posteli. Pomalu jsem otevřela oči, rozhlédla se po mísnosti, abych se přesvědčila, že jsem opravdu v posteli. Ačkoliv jsem byla dostatečně probuzená znovu jsem zavřela oči a víc se zavrtala do deky. Nechtěla jsem usnout, jen jsem si chtěla ještě poležet v posteli, kterou jsem tak potřebovala. Kdybych měla další noc spát na mém kufru, má záda by vypověděly službu. Po pár minutách jsem oči znovu otevřela, donutila tělo, aby si sedlo a zpustila nohy z postele. Hned jsem se natáhla pro prášek a čaj, protože dítě začínalo dávat o sobě vědět. Po spolknutí každou sekundu jsem se cítila o něco lépe a tak jsem vstala. Odešla jsem z pokoje, šla dřevěných schodech držející se křečovitě zábradlí. Zvuky linoucí se z kuchyně mě donutily, aby jsem za nimi šla. Jane a Nick seděli u jídelního stolu, Nick byl zaměstnán malou televizí, která byla postavená na okraji kuchyňské linky a Jane si četla noviny. Rychle se otočila, když ucítila za sebou mou přítomnost.

"Ale dobré ráno ospalče, přišlo mi, jako bys spala celou věčnost" přivítala mě milým úsměvem. Pomalu jsem se podívala na hodiny a viděla že bylo půl jedné. "Udělala jsem ti snídani, ale vychladla, tak jsem tě chtěla jít vzbudit, ale vypadala jsi, jako že odpočinek potřebuješ" Její úsměv se více rozšířil, když jsem pokývla hlavou na souhlas, že jsem se opravdu dobře vyspala.

" No tak, sedni si a jez" pobídl mě Nick posouvajíc talíř ke mně. Nesměle jsem se posadila na židli, Jane i Nick mě bedlivě sledovali až do té doby, než jsem si na vydličku nabrala vajíčka. Nick se obrátil znovu na televizi, kde dávali nějaký krimi seriál a Jane se opakovaně dívala na mě a četla noviny. I když vajíčka byla studená, stejně jsem se s chutí snědla.

" Kde je C-Clare?" Vykoktala jsem ze sebe.

" Po rozdání dárků musela jít na brigádu. Pořád sní o tom, že si koupí byt" Jane se tiše zasmála a kroutila hlavou.

" Aha" jen jsem hlesla a dál jedla v malých porcích mou snídani. Kolem nás zavládlo ticho, které bylo občas přerušeno televizí. Tak trochu to pro mě bylo trapné. Neměla bych tu být. Prostě odejdi. Nemůžeš je tady oxidovat. Přemítala jsem si v hlavě avšak někde uvnitř mě, chtělo mé povědomí tady zůstat. Poslušně jsem snědla snídani, po které mi bylo o něco lépe a užuž jsem otevírala pusu, abych jim oznámila můj odchod, ale Jane mi do toho skočila.

" Budeš chtít přidat, Rose?" Optala se mě s vlídným pohledem, jenž mi věnovala.

" Já... Totiž... Ne.. Ehm.. Děkuji mnohokrát za snídani a.. Za to všechno co jste pro mne udělali, ale už půjdu." S mírnou bolestí v břiše jsem vstala a pohlédla na oba dva.

" Rose, drahoušku, nepustíme tě znovu do té zimy tam venku. A mysli na miminko" vstala chytajíc mě za ruce, které zahřívala. Oproti ní jsem měla ruce promrzlé a popraskané. Ona je měla tak teplé a hladké.

" Mám pocit, že to není dobrý nápad tu zůstat" kousla jsem se rozpačitě do rozpraskaného rtu a hned pocítila na jazyku známou chuť krve.

" A proč by nebyl? Nám tu nevadíš, Rose, opravdu. Vždyť jsi včera večer na té ulici málem umrzla!"

" Já-" větu jsem nestačila dokončit, protože se mi žaludek zkroutil tak, že mě donutil běžet po schodech do koupelny, kde jsem do záchodu vyzvracela dnešní snídani. Jane po chvíli ke mně přiběhla se slovy: " A tohle je další důvod, proč tu zůstat."

***

Tentýž den. Sněživé odpoledne.

" Jak se jmenoval?" Ptala se zvídavě Clare, když jsem jí odvyprávěla můj příběh. Bylo už půl páté a my seděli v jejím pokoji na posteli. Líbil se mi. Zdi byly vymalované šedou barvou, tu a tam byl plakát nějaké kapely, kterou jsem neznala. Postel měla obrovskou a jako v "mém" pokoji bylo na ní spousty polštářků. Psací stůl jsem ani pod tou hromadou knížek a papírů neviděla.

" Louis. Jmenoval se Louis" špitla jsem tiše a upila trochu horké tekutiny z hrníčku.

" Nechápu, jak ti to mohl udělat" kroutila hlavou. " Vždyť.. Miloval tě a ochraňoval. To měl takový žaludek tě vyhodit? Těhotnou?" Jen jsem pokrčila rameny.

" On byl.. Byl to.." Nedokázala jsem to říct. Hrdlo se mi sevřelo tak jako hruď. Nemohla jsem jí říct, že to byl bezcitný vrah, mafián.

" Ehm.. Nemáš hlad, Rose?" Zamaskovala Clare to trapné ticho mezi námi.

" Docela jo" přikývla jsem. Beze slov mě vzala rychle za ruku a táhla mě chodbou a po schodech dolů do kuchyně. Clare mě usadila na židli a šla nám udělat svačinu.

" Díky" poděkovala jsem, když přede mě dala talíř se sendvičem. Sama si sedla vedle mě a s plnou pusou začala vyprávět o svém bývalém. Jen na chvíli jsem se podívala z okna a zaznamenala, že začalo sněžit. Vločky poletovaly, snášely se z oblohy, vítr si s nimi pohrával. Musí tam být zima. Najednou jsem si vzpomněla na Jacka. Bože, vždyť.. Mohl včera umrznout. Srdce se mi sevřelo. Z mého pozorování mě vyrušil náhlý příchod Nicka z práce.

" Ahoj, zlato" pozdravil svou dceru polibkem na tvář. " Ahoj, Rose, jak se máš?" Věnoval mi úsměv.

" Je mi fajn, děkuju" úsměv avšak falešný jsem mu opětovala s červenými tvářemi. Pořád jsem měla ten svíravý pocit. Musím Jacka vidět. Jak jsem mohla na něj zapomenout.

" Já.. Já musím-" koktala jsem a zvedala se ze židle s pohlceným srdcem nervozitou.

" Rose co se děje?" Optal se Nick se zmateným pohledem.

" Já musím za někým jít" vypravila jsem ze sebe jdoucí do chodby pro bundu.

" Rose notak přeci počkej" hulákal za mnou Nick. " Za kým musíš jít?"

" Poznala jsem jednoho kluka na ulici a těch pět dní se o mě staral. Já za ním prostě musím jít" obouvala jsem si boty za doprovodu slz, které se mi tlačily do očí avšak jsem jim nedala volnost, aby mi klouzaly po tvářích.

" Počkej Rose" zadržel mě, když jsem chytla za kliku dveří. " Odvezu tě za ním. Jen chvíli počkej, ano" zadíval se mi do očí. " Jenom minutku, ano?" Polkla jsem a přikývla. " Dobře, pojď ještě do kuchyně" odvedl mě zpátky konejšivě za Clare a zmizel ve druhém patře. Kousala jsem si nervózně ret a mačkala okraj mé džínové bundy. Clare vstala, vzala druhou půlku mého se sendviče a zabalila ho.

" Na, dej mu ho" podala mi ho. Vděčně jsem se usmála. Úsměv mi opětovala.

" Tak můžeme"

***

Cesta se mi zdála nekonečná. Snažila jsem se zmapovat celou cestu, abych se k němu mohla dostat sama a neotravovat ostatní. Sníh ustal a zimní slunce pomalu začalo zapadat. Nick zastavil na tom samém místě, kde mě našel. Poděkovala jsem mu a rychle vystoupila do chladné zimy. Rozhlédla jsem se po ulici. Nikde nikdo. Odhodlaně jsem se vydala do temné uličky, kde Jack každou noc zmizel. Ani tam nikdo nebyl. Slzy se mi natlačily do očí. Mé přidušené vzlyky se měnily v obláčky vzduchu. Přitiskla jsem si ruku na ústa, abych je trochu ztišila.

" Rose?" Hbitě jsem se otočila za hlasem za mými zády. Stál tam. Sám, úplně bledý a promrzlý. Neváhala jsem ani vteřinu. Pověsila jsem se mu na krk a z mého srdce spadla ta obrovská tíha. Jack zaskočeně ovynul paže okolo mých boků.

" Ach bože, myslela jsem si, že jsi umrzl" vydechla jsem do jeho krku.

" I já jsem si to myslel. Když jsem se ráno probudil, ty a tvoje věci tam nebyly" poukázal hlavou na místo, kde jsem spala. " Bál jsem se, že tě našla policie" odtáhl se ode mě a zadíval se do mých očí.

" Jsem v pořádku" špitla jsem. " Včera večer mě našel jeden pán a vzal mě k sobě domů" nemohla jsem se dál koukat do jeho ustaraných očí a tak jsem vytáhla z kapsy sendvič. " Jacku, slibuji ti, že za tebou budu každý den chodit a nosit ti jídlo. A až si najdu nějakou práci a byt, nastěhuju si tě k sobě. To ti slibuji" vtiskla jsem do jeho rukou sendvič dívající se do jeho očí. " Všechno bude dobré" zašeptala jsem, znovu ho pevně objala a doufala, že slib, který jsem mu dala splním.