My criminal boy/ L.T.

31. Kapitola

O týden později. Teď. Odpoledne.

Underneath the bridge
The tarp has sprung a leak
And the animals I've trapped
Have all become my pets
And I'm living off of grass
And the drippings from the ceiling
It's okay to eat fish
Cause they don't have any feelings.

Jeho hlas. Kurtův. Zpíval mi do ucha. Řval. Všechny jeho emoce vypluly na povrch. Něco v cestě. Něco v cestě. Opakuje pořád dokola. Ale co? Co Kurte? Kvůli tomu si ukončil život? Už si nechtěl jít přes něco v tvé cestě? Co to bylo? Co to bylo Kurte? Z jeho smutku mi silně bije srdce do hrudního koše. Nahání mi husí kůži. Šeptá. Kolísavě. Slabě. Snaží se. Snaží se udržet slzy. Chce umřít. Teď. Hned.

" Nevěděl jsem, že se ti líbí Nirvana" Harry. Je tady. Zase. Otočila jsem se na židli za ním. Opíral se o zeď se složenýma rukama na hrudi. Rty se snaží zformulovat do úsměvu.

" Jo, uhm, moje oblíbená kapela" odpovím mu.

" Kurtův hlas?" Povytáhne obočí. Přikývnu.

" Taky mám rád jeho hlas. Aspoň nelže jako někteří" sedne si naproti mě na postel. Ztlumím hlasitost na repráku a s lehkým úsměvem se na něj obrátím.

" Kde je Louis? Myslel jsem, že je tady s tebou a hudbou se pokoušíte tlumit vaše vzdechy" stydlivostí zčervenám, ale když si na něj vzpomenu ztuhnu. Harry se zamračí.

" Děje se něco?" Zeptá se. Dnešek. Je příšernej. Křičel na mě. Byl na mě hnusnej. A já nevím proč. Byl dneska zamklý. Ráno jsem se vzbudila s dobrou náladou a přitulila se k němu. On se mě nepokoušel ani obejmout. Koukal před sebe se smutným pohledem.

" Děje se něco?" Optala jsem se ho. Neodpověděl mi. Odstrčil mě od sebe a odešel. Kulhavě ale odešel. Bylo to divný. Nikdy se ke mně takhle nechoval. Ležela jsem v posteli snad hodinu a pokoušela se střebat to, co se stalo. Potom jsem šla do kuchyně, kde nebyl, byl venku na verandě a kouřil jednu cigaretu za druhou. Udělala jsem sobě i Louisovi nechávajíc jí tam na stole. Nevzal si jí. Vyhýbal se mi. Celé dopoledne i půlku odpoledne. Buď byl venku nebo v pracovně. Já za tu dobu nakreslila osm obrazů. Jeden jsem nechala nedodělanej. Nedokázala jsem to dál vydržet. Vyšla jsem za ním ven. Byla zima. Hodně velká zima. A on tam byl jenom v teplákách bez trička. Klekla jsem si před něj. Nevnímal mě. Ignoroval mě.

" Louisi" promluvila jsem. Pára mi šla od pusy. " Stalo se něco?" Konečně se na mě za tento den podíval. Ach bože.. Jeho oči. Byly plné smutku.

" Ne" odpověděl mi a obrátil ode mě pohled.

" Muselo se něco stát, Louisi. Proč se mnou nemluvíš?"

" Nech mě bejt" odsekl mi. Vstal a rozešel se ke dveřím.

" Ale L-"

" Nech mě bejt Rose!" Vykřikl na mě z plných plic. Dívala jsem se za ním jak odchází se slzama na krajíčku. To bylo divné. Louis nikdy nebrečel v mé přítomnosti. Nechala jsem ho odejít a sama si zalezla do ložnice, ve které jsem do teď.

" Jo" odpovím Harrymu s přikývnutím hlavy. " Nevím, co se dějě, ale Louis je dneska zamklý. Křičel na mě, schovával se a když jsem s ním mluvila, měl slzy v očích" povzdechla jsem si opírající si hlavu o ruku.

" On ti to neřekl?" pohlédla jsem na něho.

" Dneska by měla jeho sestra narozeniny" ach bože.. Srdce se mi v okamžiku zastavilo. Sevřelo se, nepokoušelo se o nic. Má víčka se pomalu zavřela. Louisi.. Louisi.. Lítost naplnila mé tělo. Omámila mou mysl, sevřela mé srdce. Harryho dlaň spočinula na mých zádech. Parkrát po nich přejela a pak se jeho tělo zvedlo. Podívala jsem se za ním jak odhcází ke dvěřím.

" Běž za ním" řekne mi. Potom se na mě lehce usměje a odejde. Po pár sekundách slyším zabouchnutí vchodových dveří. Vstanu ze studené podlahy jdoucí směrem k pracovně kam se uchýlil. Když jsem ho tam spatřila srdce mi poskočilo. Podíval se na mě smutnýma očima. Bylo mi do pláče. Došla jsem k němu a pověsila se mu na krk přitahující si ho nejblíž k sobě. Nejdřív byl zaražený, ale potom si mě držel u sebe, hlavu zabořil do mého krku, jenž jsem tam pocítila kapky slz. Držela jsem ho ve své náruči, už ho nechtěla nikdy pustit a nikdy ztratit.

˙˙˙˙

Temná místa jsou všude po světě. Jsou na každém rohu, na každém kroku. Poskytují nám "setkat" se znovu s našimi milovanými. Poskytují bolest, smutek, chlad v srdci. Ano, správně. Hřbitov. Každý v sobě nosí malý hřbitov těch, které miloval. Místo, jenž jsem na něj tolikrát chodila. Pociťovala jsem chlad na kůži i ve svém srdci. Zase. Pokaždé, když jsem přijdu. Duše lidí mě obklopí. Sahají na mě, šeptají mi do ucha, prosí mě. To zlaté písmo na maličkém hrobě. To jméno. Její jméno. Grace Ann Tomlinson. Dech se mi chvěl. Srdce taktéž. Louisovo ruka v mé se klepala. Nepatrně ale klepala. Díval se na ten hrobeček, kde pod ním ležela jeho sestra. Zemřela tak mladá, tak čistá, tak nepolíbena životem. Nikdy nebude mít šanci někoho milovat, někoho políbit, s někým zestárnout. Nikdy nebude cítit lásku a lásku opětovanou. Držela jsem pevně Louisovu ruku. Jeho dlaň byla studená i pod mým dotykem. Sehnul se a položil kytici kopretin na mramor. Pár sekund se na hrobeček díval a potom si mě přitáhl k sobě a rozplakal se mi na rameni. Poprvé jsem slyšela jeho vzlyky, poprvé jsem viděla jeho slzy, poprvé jsem cítila jeho bolest, která čnila v jeho těle několik roků. Objala jsem ho okolo pasu a utěšovala ho.

" Promiň, promiň" šeptal mi do ramene. Omluvy nebyly pro mě, byly pro ní. Srdcervoucí. Smutné. Ztracené.

" Promiňte" zašeptala jsem tak, aby to neslyšel. Viděla jsem ho. Ten hrob. Byly na něm stále květiny. Květiny bez života. Zmrzlé. Ztracené.