My criminal boy/ L.T.

25. Kapitola

Rose's pov

Dívala jsem se, jak se jehla zapíchla do jeho kůže a stahovala jí k druhé půlce. Hladila jsem ho po jeho vlhkých vlasech a držela ho za ruku. Palcem jsem jezdila po jejím hřbetu a dělala na ní různé kroužky. Klidně odechoval, měl zavřené oči. Myslela jsem si, že spí, ale syknutí, které bylo vyvoláno dalším zapíchnutím jehly do jeho kůže mi to vyvrátilo. Hannah provlékla jehlu a utáhla nit.

" Všechno bude dobré. Budeš v pořádku" uklidňovala jsem ho a podívala se mu do obličeje. Jeho slepené oči se otevřely, podívaly se do těch mých a pousmál se. Úsměv jsem mu oplatila a pohladila jemný pramínek vlasů. Poté oči znovu zavřel a tvář mu zkameněla. Odvrátila jsem pohled k oknu. Listí už bylo barevné, vítr si s ním hrál a odfukoval ho. Šedá mračna se nesla nad městem a dělala pochmurný dojem.

" Jsem hotová. Nešlapej na to tak týden možná dva, další stehy ti rozhodně dělat nebudu" promluvila rozhodně Hannah, za kterou jsem se otočila. Okolo rány to ještě očistila, uklidila šití a odešla z kuchyně. Louis se pomalu posadil. Podíval se na nohu a ušklebil se.

" Čekal jsem to horší" pokrčil rameny a s nohou trochu pohnul. " Doprdele, to je bolest" zaklel a obličej zformuloval do bolestné grimasy.

" Nechceš si jít lehnout?" Zeptala jsem se ho a vstala čímž jsem mu pustila ruku.

" Nic jinýho mi asi nezbývá" zaklonil hlavu a zavrčel.

V chodbě stál Harry se Zaynem a o něčem se bavili. Požádala jsem je, jestli by Louise nepřenesli do ložnice a oni mi s ochotou pomohli. Louise jsme v ložnici položili opatrně na postel. Poděkovala jsem jim a poté odešli. Zůstali jsme v celém domě sami. Nohu jsem Louisovi ještě obvázala, aby krví neušpinil povlečení.

" Neškrtí tě to?" Otázala jsem se a srovnala kraje.

" Ne" zavrtěl hlavou a přetáhl si tričko přes hlavu. Lehla jsem si k němu a přitáhla si ho k sobě. Hlavu si položil na mojí hruď a ruce obmotal okolo mého těla.

" Zkus usnout" políbila jsem ho do vlasů. Ani neuběhlo pět minut a opravdu usnul. A já po něm zachvíli taky.

***

" Louisi?" vydechla jsem ze sebe ospale a podívala se na něho. Tělo se mu mírně třáslo, čelo měl orosené a víčka měl křečovitě zavřené. Přiložila jsem mu dlaň na na čelo, abych zjistila jeho teplotu. " Úplně hoříš" informovala jsem ho a sedla si.

" To b-bude dobrý, růžičko" vykoktal ze sebe chraplavým hlasem a polkl.

" Louisi možná máš infekci" vyhrnula jsem mu kalhoty a sundala obvaz z jeho nohy. Okolo šití to bylo rudé a napuchlé. Musela se mu do toho dostat infekce z pasti. Vlna nervozity a strachu mě pohltila. Z nočního stolku jsem si vzala mobil a vytočila Rebečino číslo. Musela jsem dlouho čekat než mi to konečně vzala.

" Becco, to jsem já. Nemáš pořád ty antibiotika, co bral Liam proti infekci?" vyhrkla jsem do mobilu a vstala z postele. Vzala jsem Louisovo tričko a šla do koupelny ho namočit.

" Myslím, že je ještě mám, proč?" zeptala se.

" Louisovi se musela dostat infekce do nohy. Přivezeš je?" tričko jsem vyždímala a svižným krokem došla do ložnice pokládajíc ho na Louisovo čelo.

" Přivezu je, určitě" odpověděla mi. Poděkovala jsem jí a hovor zavěsila. Vzala jsem Louisovo tvář do dlaní a podívala se do jeho pootevřených očí. Obličej zformuloval do bolestné grimasy a zaklonil hlavu.

" Doprdele" zanaříkal a sevřel čelist. Nevěděla jsem co dělat, co mu dát, aby ta jeho bolest přestala. Jen jsem se dívala do jeho tváře a beznaděj znovu začala stoupat. Přemýšlela jsem, co mu mám dát, aby se mu udělalo trochu líp. A potom mě napadl ten šílený nápad.

" Louisi, máš tady nějaký drogy?" vstala jsem z postele a začala se přehrabovat v šuplících.

" Růžičko vím, že je to prekérní situace, ale neměla bys zůstat v klidu?" zaváhl Louis.

" Potřebuju ti něco dát, aby ta bolest odezněla" odsekla jsem a dál se přehrabovala v jeho věcech. Zaslechla jsem, jak se navzdory vážné situace trochu uchechtl.

" Mělo by něco být v kuchyni v poslední skříňce" po jeho odpovědi jsem vystřelila jako raketa z pokoje a schody jsem sestupovala po třech. Doběhla jsem do kuchyně a otevřela poslední skříňku. Vážně tam byly. Injekční stříkačku, pytlík s bílým práškem a lžičku jsem si vzala a pospíchala do ložnice. Jeho tělo se svíralo nad bolestí, jeho hrdlo bylo sevřené, ulepené vlasy měl přilepené k čelu. Hrudník se mi svíral z toho pohledu. Všechny věci jsem položila na noční stolek před něj.

" Rose, teď musíš vzít zapalovač a ten heroin vysypat na lžičku. Zapalovač zapálíš a dáš to pod to. Až se to všechno rozpustí musíš to nasát tou stříkačkou. Rozumíš?" přikývla jsem hlavou a přesně podle něho jsem to udělala. Když už jsem držela napůl plnou stříkačku, hledala jsem na jeho loketní jamce vhodnou žílu. Ruka se mi začala klepat z nervozity.

" Nemusíš to dělat" vydechl a podíval se na mě.

" Tohle je jediné, co tě trochu zbaví bolesti" zašeptala jsem a jehlu pomalu vpravila do žíly. Louis nepatrně sykl. Váhavě jsem stlačila píst a látku tak poslala do jeho těla. Z jeho hrdla se vydralo vzdychnutí a panenky se mu protočily. Nechal hlavu padnout do polštáře a ústa měl pootevřené. Vyndala jsem jehlu z jeho žíly a odložila jí na stolek. Podle jeho reakce jsem usoudila, že je mu aspoň trochu ulevilo. Náhle se rozezněl zvonek. Spadl mi velký kámen ze srdce z pocitu, že tu se mnou někdo je a pomůže mi. Šla jsem znovu dolů a otevřela jí.

" Jak je mu?" Ptala se mě, když jsem šli do schodů.

" Teď asi líp" odpověděla jsem jí a pustila jí jako první do ložnice. Sedla si na postel a podívala se na ránu. Odsouhlasila mi, že to opravdu je infekce. Měl to samé, co Liam, když ho postřelili.

" Počkat, co je tohle?" Poukázala na použitou injekční stříkačku. Kousla jsem se do rtu a začala si žmoulat svetr.

" Nevěděla jsem, co mu dát proti bolesti" kníkla jsem a zahanbeně sklopila hlavu.

" Pomohlo mu to aspoň?"

" Nejspíš jo" pokrčila jsem rameny. Rebecca vzala použitou stříkačku a tou vpravila antibiotika do Louisova těla.

" Pomůže mu to?"

" Bude muset"

" A když ne?"

" Tak zemře.."