My criminal boy/ L.T.

60. Kapitola

Henri Fréderic Amiel jednou řekl: ,, Láska je umění najít ve světě někoho, s kým si rozumíš lépe, než se sebou samým". Pamatuju si, že tento citát jsem měla napsaný na zmuchlaném papírku ve svém dřívějším bytě, hned vedle mého nejoblíbenějšího citátu. Pamatuju si i den, kdy jsem ho objevila. To byl ten den, kdy mě Louis zklamal a já od něj poprvé utekla. Měla jsem vztek a vlastně jsem ještě nevěděla, co k němu cítím, ale když jsem zahlédla ten citát v jedné knize, musela jsem si ho napsat. Nejdříve jsem si myslela, že tento citát je mířen na Louise. Jenže to tak asi nebylo. Protože až teď jsem konečně objevila někoho, kdo mi rozumí. Kdo mě miluje. Koho já miluju. Naše rty do sebe přesně zapadaly, tak jako naše těla. Mé srdce divoce bušilo do mého hrudního koše, až to musel Matthew slyšet. Nikdy jsem nepomyslela na to, že jednoho dne, v jedné kavárně na druhém konci světa, uprostřed sněhové bouře budu líbat jiného kluka. Že se po těch měsících budu cítit milována.

" Matthew.." vydechla jsem, když se naše rty rozpojily, ale dál jsem nemohla mluvit. Někde v krku se mi udělala závora, která mi nedovolila dál mluvit. Dívala jsem do jeho krásných očí a říkala si, že je to tak nespravedlivé. Cítila jsem se provinile. Náhlý pocit viny sevřel mou hruď a smrsknul mé vnitřnosti do jednoho uzlu, jenž se furt stahoval. " Já nemůžu.. Nemůžu být s tebou" zašeptala jsem a opřela si čelo o to jeho. Chtěla jsem s ním být, ale zároveň mi to nepřišlo správné. Jsem těhotná s jiným klukem.

" Já chci být s tebou" odpověděl mi zklamaným hlasem. Má ruka sjela z jeho tváře. Proč musím pokaždé něco zkazit? Proč lidé, které miluju musí utrpět? Proč já musím trpět pokaždé, když se zamiluju? " Rose, poslouchej mě" dal mi ukazováček na bradu, čímž mě donutil se podívat do jeho očí. " Víš, nikdy mi žádný vztah nevyšel, protože jsem s žádnou nepocítil takovou lásku, kterou teď chovám k tobě. Slibuji ti, že se o tebe postarám. Že se o vás postarám. I když to dítě není moje, budu ho milovat, jako by to bylo moje vlastní. Jen mi dovol, být s tebou, Rose." Měla jsem pocit, že se rozbrečím. Nemohla jsem se dál koukat do těch očí, jenž mě tak hypnotyzovaly. Nikdy jsem tak ohleduplnýho člověka nepoznala. Naklonila jsem se k němu, vzala jeho obličej do dlaní a dlouze ho políbila, aby věděl, že i já chci být s ním. A tak jsme tam strávili v té kavárně uprostřed sněhové bouře snad několik hodin v těsném objetí a jen si koukali do očí. Ani já, ani on jsme neřekli žádné slovo. Nemuseli jsme nic říkat. Naše srdce si perfektně rozuměla.

***

" No tak to mě podrž. Vy jste vážně spolu?" Vyjekla Clare s jiskřičkami v očích. Usmála jsem se přikyvující. Široce mi úsměv oplatila než se mi pověsila okolo krku. Bylo už něco málo po osmé, venku už panovala černočerná tma. Potom, co jsme si s Mattym řekli, že budeme spolu, jsme v kavárně strávili ještě další hodiny, i když už sněhová bouře ustala. Potom mě doprovodil domů, dal mi polibek na rozloučenou se slovy, že se zítra uvidíme. " Já tomu prostě nemůžu uvěřit" odtáhla se Clare dívající se mi do očí. " To je jak z romantického filmu. Měli by o tobě napsat knížku" sedla si znovu naproti mě do křesla.

" Přeháníš" odpověděla jsem jí.

" Ne vážně. Já mám za tebe radost. Konečně si našla někoho, kdo tě bude milovat" vzala mou studenou ruku do těch svých. Vzpomínky, které se mi honily hlavou o tom pocitu, který jsem zažila po polibku mě uvedly do rozpaků. Křivě jsem se ušklíbla sklápějící hlavu.

" Potom polibku jsem mu řekla, že s ním nemůžu být" přiznala jsem. Slyšela jsem, jak se Clare trhavě nadechla. " Víš, připadalo mi to tak nesprávné. Jsem těhotná s jiným klukem a on mě i přesto miluje a.. V ten moment jsem se cítila tak provinile..." Chtěla jsem ještě něco říct, jenže se mi v krku objevila ta závora. Znovu se mi svírala hruď spolu s hrdlem. Chladný vzduch vycházející z balkonu mě obejmul a nechtěl se mě za žádnou cenu pustit. Clare se na mne dívala, jenže nic neříkala. Z toho jsem byla ještě víc nervózní. Doufala jsem, že se najednou objeví Jack, plácne nějaký vtip a všichni se zasmějeme, mě opustí ten pocit viny a nervozity a začneme mluvit o jiném tématu. Jenže, to se nestane. Chci se odtamtud vypařit, propadnout se do země.

" Rose" promluví po nějaké chvíli ticha. Oddechnu si. " Nikdy se nedívej zpět. Protože kdyby se Popelka vrátila pro svůj střevíček nikdy by z ní nebyla princezna" z jejích slov se mi chtělo brečet. Ruku mi stiskla dívající se mi hluboko soucitně do očí.

" Děkuji" poděkovala jsem ji, než jsem ji objala. Dnešní den je vážně pro mě nějaký emotivní. Ale jaký není.

" Rose chtěla jsem s tebou o něčem mluvit" odtáhne se ode mě po chvíli hledící mi zase hluboko do očí. Když člověka přesvědčuje, s touhle schopností jí to vážně jde.

" O čem?"

" Víš, nechci se tě dotknout, ale.... Nepřemýšlela jsi někdy nad nějakou pomocí?" Mluvila opatrně. Věděla jsem, jakou pomoc myslí.

" Jakou?" Dělala jsem blbou. Nechtěla jsem si přiznat, že takovou pomoc nikdy potřebovat nebudu.

" No... Nad psychickou pomocí" kousla se do rtu." Mamka zná jednu vážně dobrou psycholožku, která by ti v těchto věcech dokázala pomoc. Nechci z tebe dělat blázna, ale Rose, uvědom si, že tu pomoc vážně potřebuješ"

***

Deprese. Tak tohle mi bylo sděleno. Po odchodu z ordinace jsem byla zklamaná. Zklamaná z toho, že jsem to nezvládla. Že se mi potvrdilo, že jsem vážně taková troska, za kterou jsem se považovala. Hned, jak jsem došla domů, zaplula jsem do svého pokoje a nechtěla nikoho vidět. Zachumlala jsem se do deky, položila hlavu do měkkého polštáře a jen mělce oddechovala. Zadržovala jsem slzy, jenž se tlačily do mých očí, zadržovala jsem vzlyky, jenž se usadily v mém krku. Celý den jsem nevylezla z postele. Styděla jsem se za to. Neodpovídala jsem na esemesky od Clare a Matthewa. Tomu jsem chtěla zavolat a všechno mu říct. Jenže jsem se až moc za to styděla. Jack se několikrát dobýval do mého pokoje avšak marně.

Minuty ubíhaly pomalu a hodiny ještě pomaleji. Zůstávala jsem pořád ve svém pokoji, kolem mě panovalo jen ticho. Bylo mi hrozně. Každou sekundou mi bylo hůř a hůř. Nevěděla jsem, co dělat, jak se toho pocitu zbavit. Chtěla jsem usnout, jenže to nešlo. Byla jsem uzavřena mezi čtyřmi stěnami. Venku už se pomalu stmívalo. Sněhové vločky nepřestávaly padat. Ladně se snášely z oblohy na můj parapet za oknem. Z nenadání se ozvalo zaklepání a otevírání dveří. Otočila jsem se za zvukem. Ve dveřích stál Jack. Vlasy měl rozcuchané, na šedém tričku měl flek od kečupu. Podíval se na mě, jemně se usmívající.

" Prosím, nezabij mě" řekl potichu než do mého pokoje pustil ustaraného Matthewa. Pomalu jsem se vyhoupla do sedu. Jack naposledy věnoval Mattymu pohled, než dveře zavřel, nechávajíc nás samotné. Spustila jsem nohy na studenou podlahu a následně se zvedla z postele. Bylo těžké před ním stát. A co bylo ještě těžší se na něj dívat.

" Jack mi řekl, kde si dneska byla" vydechl ze sebe. " A chci ti říct, že na tohle vždycky budem spolu. Vždycky budu tvou oporou" pomalu ke mně přešel tak, že natiskl svou hruď na tu mojí. Až teď jsem nechala slzy, aby smáčely mé tváře. Ovynula jsem paže okolo jeho krku, zabořila obličej do jeho krku a nechala se kolébat vlídnými pažemi, které mě držely.