My criminal boy/ L.T.

26. Kapitola

Co to je strach? Proč ho v sobě máme? Proč nás ovlivňuje? Někdo s ním dokáže bojovat. Já ne. Strach se se mnou vleče už několik let. Představuje mojí tíhu na zádech. Pokud je něco, co by můj strach zahnal, bylo by to osvobození. Jsem porouchaná a už nikdo mě nedokáže opravit. Už ne.

Celé hodiny ho hlídám a ani nezamouřím oka. V sobě už mám páté kafe, které mě apsoň trochu drží vzhůru. Jediný zdroj světla je malá lampička, která stojí na nočním stolku. Pozoruju každý jeho pohyb ač to jsou jen detaily. Bojím se o něho. Pokud zemře nebudu mít už nikoho. Zůstanu zase sama. Utíkám před samotou, protože samota nutí k přemýšlení. A čím víc člověk myslí, tím je inteligentnější, a tedy smutnější. Nechci se znovu dostat do stavu, kdy se budu rozhodovat, jestli skočit pod to auto nebo jestli si mám vzít víc prášku na spaní. O mnoho víc. Bolí to, když ztratíte člověka, kterého milujete, ale bolest vyžaduje procítění.

Nahnula jsem se k němu a neposedný pramínek vlasů mu dala za ucho. Přiložila jsem mu dlaň na čelo a oddechla si. Horečka ustoupila. Zdá se, že je všechno na dobré cestě. Vrátila jsem se zpět do původní polohy a napila se vlažné kávy.

" Proč nespíš, růžičko" vydá ze sebe chraplavě nechávajíc oči otevřené.

" Hlídám tě" odpověděla jsem mu a hrnek položila na stolek. Promnul si oči a podíval se na mě rozespale.

" Tohle jsem měl dělat já. Měl jsem se o tebe starat a hlídat tě. Teď tady ležím a nemůžu nic. Paráda" ironicky se uchechtne a překulí se na záda.

" Nemůžeš za to" řeknu a prohrábnu si vlasy. Otočí hlavu a dlouze se na mě zadívá.

" Pojď ke mně" pobídne mě. Pousměju se a vlezu si k němu pod přikrývku. Přitáhne si mě víc k sobě za boky. Ruce mám na jeho hrudníku a oči koukají do těch jeho. Jeho rty spočinou na těch mích líbajíc můj spodní ret.

" Ani nevíš, co bych teď s tebou dělal" vydechne mi do úst a kousne mě do rtu. Tváře mi po jeho slovech zčervenají.

" Máš být v klidu" špitnu.

" V tvé přítomnosti to nejde" odpoví mi a jeho ruce zaplují pod můj svetr, kde mě začnou hladit po žebrech. Silně polknu a sklopím hlavu.

" Dobrou noc, Louisi" zašeptám a otočím se k němu zády. Jeho ruce mě přestanou hladit a zastaví se na mých bocích.

" Dobrou noc, Rose" zašeptá na zpátek a přitáhne si mě na svojí svalnatou hruď. Hlavu si zaboří do mého krku a jeho pramínky vlasů mě šimrají na tváři. Zavřu oči a nechám se nést s pocitem bezpečí.

***

Dny pomalu ubíhaly a Louisovi bylo líp a líp. Antibiotika zabrala a horečka s infekcí ustupovaly. Noha se mu uzdravovala a dokonce na ní mohl i trochu stoupnout. Louise štalo, že leží pořád v posteli, takže jsem poprosila Rebeccu o berle, co měl Liam a ta mi je s ochotou vypůjčila. Starala jsem se o něj 24 hodin v kuse. Nevadilo mi to, naopak. Poznávala jsem ho. Poznávala jsem toho člověka pod tou ledovou maskou. Toho člověka, který ještě měl v sobě kousek citu.

" Země volá Rose" mával mi rukou před očima, čímž mě probral z mých myšlenek. Párkrát jsem rychle zamrkala.

" Co?" Podívala jsem se na něj a podepřela si hlavu rukou. Široce se na mě usmál a dal si do pusy lžičku.

" O čem si přemýšlela?" Zeptá se mě s plnou pusou skořicových lupínků.

" O ničem" mávla jsem rukou a sedla si na linku naproti němu. " Zítra mi budou vytahovat stehy" informuju ho.