64. Kapitola

1.7K 74 2
                                    

Matthew mě musel přidržet, abych se nesesypal na podlahu. Kolena se mi z té tíhy strachu a beznaděje podlomila. Díval jsem se pořád na dveře sálu, ze kterých vyšel doktor, a nevnímal hlasy Rose a Matthewa. Cítil jsem, jak všechny mé svaly včetně mého mozku jsou paralyzovány. Nemohl jsem se hýbat, nemohl jsem mluvit, nemohl jsem už brečet. Někde v mém těle se udělal blok, jež mi nedovolil vůbec nic. Matthew mě posadil znovu na sedačky.

" Simone, slyšíš mě?" konečně jsem ho začal vnímat. Otočil jsem hlavu za jeho pohledem. Jeho odlišné oči se vpíjely do těch mých. Viděl jsem v nich starost. Starost o mne, starost o Jacka. Vždycky byl takový.

" Chci.... Chci jít za ním" zašeptal jsem s nakřápnutým hlasem. Matthew si povzdechl.

" Simone bude lepší, když půjdeš domů a vyspíš se. Dnešek byl pro tebe hodně stresující" vrtěl jsem hlavou nad jeho slovama na protest. Chtěl jsem za ním. Teď hned. Musel jsem ho vidět. Prostě musel.

" Simone oba dva víme, že je Jack bojovník" přistoupila ke mně Rose a vzala můj obličej do dlaní. Snažila se mi podívat do očí, jenže já jí to nedovoloval. " Všechno bude dobré" slyšel jsem od ní tu větu snad tisíckrát. Už jsem toho měl plné zuby. Vytrhl jsem se z jejich sevření, postavil se, vjel si prstama do vlasů, mírně za ně tahající. Několik sestřiček vycházelo z operačního sálu. Mezi němi nebyl žádný doktor. Až po několika minutách vyšel jeden, vysoký a urostlý s hnědým strništěm. Zastavil se, když mne uviděl.

" Kolega už vás informoval o stavu pana Danielsona?" Zeptal se. Pokývl jsem hlavou.

" Mohl bych za ním jít?... Prosím" otázal jsem se ho. Váhal. Jenže pak na mojí žádost přistoupil. Odvedl mě společně s Matthewem a Rose k jeho pokoji. Málem jsem se znova rozbrečel, když jsem ho viděl přes sklo. Ležel na posteli, okolo něho byly přístroje, které mu pomáhaly dýchat a zaznamenávaly jeho životní stav. Na nose měl kyslíkovou masku, velká trubice mu vedla do krku a různé kabely měl zapojené pod tričkem. Oči měl zavřené. Co mi připomínalo, že je naživu byla jeho dmoucí se hruď.

" Bylo by dobré, kdybyste na něj mluvili. Lidé v kómatu hodně zaznamenávají známé hlasy či zvuky" informuje nás než s rozloučením odejde. Následně si stoupnu ke dveřím a vezmu za kliku. Uvnitř místnosti cítím větší zápach desinfekce. Slyším jeho srdeční tep, do kterého se zaposlouchám. Nohy se mi třesou tak, jako ruce. Sednu si na židli vedle jeho postele. Rose s Mattem postávají u ní. Rose brečí, Matthew nepřetržitě kouká na jeho tělo. Natáhnu ruku k Jackovo. Nejdříve váhám, ale pak má dlaň ustane na jeho studené. Na jejím hřbetu je zapíchnutá jehla, na malíčku má měřič tepové frekvence. Zavřu oči tak těsně, že zadržím slzy. Jenže to nejde tak snadno.

***

Uplynuly teprve dvě hodiny, ale mě to připadalo jako dvě minuty. To nesnesitelné pípání přístrojů jsem nějak přestal vnímat. Všechno kolem mě jsem přestal vnímat. Rose s Matthewem nebo občasné příchody sestřiček a doktorů. Nedokázal jsem myslet na nic jiného než na Jacka. Jeho nehybné tělo leželo pod měkkou peřinou, hlava spočívala v polštáři, vlasy mu na něm splívaly. Byly mírně rozcuchané. Nikdy si vlasy moc nečesal. Pokaždé, když jsem mu do nich vjel tak jsem se zadrhl o nějaký cuchanec. Natáhnu se k němu a konečky prstů do nich zabořím. Z čela mu odhrnu neposedné prameny a dám mu je za ucho. Zadívám se mu do obličeje. Na čele má nepatrnou jizvu, další má na levé tváři. Nikdy mi neřekl, jak k ní přišel. Až moc se bál vyprávět o tom, co se mu stalo. Z kapsy vytáhnu mobil. Listuju chvíli playlistem, než narazím na písničku, kterou pustím. Pokojem se rozezní hlas Johna Lennona. Zpívá Imagine. Sednu si k němu na postel a skoro k uchu mu přiložím telefon. 

" Tohle je naše písnička, Jacku" zachraptím. Melodie piana se odráží od zdí a já cítím, jak mi vibruje v hrudi. " Hráli ji na našem rande. Seděli jsme blízko jedné restaurace a když se rozezněla, donutil se mě, abych ji s tebou zpíval. Říkal si, že v ní slyšíš celý život. A potom si se ke mně otočil a zeptal ses mě, jestli se nemůžu stát tvojí součástí života" usmál jsem se nad vzpomínkou, která mi udkví v paměti. Nedokázal jsem popsat, co jsem v ten moment cítil. Jenom se jsem koukal do jeho tmavých očí, ve kterých jsem viděl jiskřičky. Připomínaly mi hvězdnou oblohu. A pak jsem ho dlouze políbil. Všechny emoce, všechny city jsem dal do tohoto prvního polibku. " Teď chci já, abys zůstával součástí mého života" chytil jsem ho za ruku a dal si ji k ústům. " Prosím, probuď se. Prosím.." jemně jsem ho políbil na studenou kůži. Několik slz sjelo po mých tváří. Nereagoval. Na nic. Píseň skončila.

"Simone!" Slyším svou matku, jak volá mé jméno, přes sklo. Otočím hlavu za ní. Zrzavé vlasy má sepnuté do culíku, na sobě má dlouhý šedivý kabát a pod ním má sako s bílou košilí. Táta je hned za ní. Nejdřív se podívá na mě a až potom na Jacka. Ještě předtím, než vstanu, stisknu Jackovi ruku a následně vyjdu z pokoje. Máma se mi hned vrhne okolo krku. " Zlatíčko není ti nic?" Prohlíží si mou tvář. Nepodívám se jí ani do očí a vytrhnu se z jejího sevření.

" Mami?" Matka se hned obrátí na Matthewa. Sedí s Rose na nejbližších sedačkách. Když rodiče uvidí, stoupne si. Všichni jsou zmatení, úplně odrovnaný. A teď začne "rodinná idylka".

My criminal boy/ L.T.Kde žijí příběhy. Začni objevovat