11. Kapitola

3.9K 125 6
                                    

Když se asi po minutě odtáhnu znovu se setkám s jeho modrýma očima, které jsou jako ty největší oceány světa. Ruce mám okolo jeho krku a on ty své na mých bocích.

" Máš na sobě můj svetr" řekne a přitom se podívá na volný svetr, který obepíná moje tělo.

" Vadí to?" Zeptám se nejistě a vystrašeně.

" Ne stejně ho nenosím" zakroutí hlavou a znovu se podívá do mých očích. Usměju se a sklopím zrak k zemi.

" Jsi tak stydlivá Rosie" uchechtne se, vezme jemně mojí bradu a zvedne mi hlavu. " A tak krásná" po téhle větě spojí naše rty. Zapadnou do sebe jako nějaká skládanka. Nohy se mi v tom okamžiku podlomí a kdyby mě nedržel už bych byla na zemi. Zavřela jsem oči a vychutnávala si náš polibek, který se stal v nevinné, něžné líbání. Nikdy jsem nebyla políbena, až jím.. Zločincem.

***

Další den. Sluneční ráno. Včera jsme se po tom nevinném polibku přemístili do postele, protože jsem byli oba dva utahaný. Spíš Louis. A ne nic se nestalo, musím vás zklamat. Když jsem se další den ráno probouzela, doufala jsem, že to bude krásný den, ale moje představa hned zmizela. Když jsem se otočila na bok abych mohla vidět Louise, vystrašila jsem se. Louis se celý třásl, z hluboka a nepravidelně dýchal, měl zavřená víčka a jeho vlasy byly od potu slepené. Byla jsem vystrašená, moje vzorničky se rozšířily, moje srdce bilo jako o závod.

" Louisi, Louisi!" mírně jsem s ním třásla a oči se mi znovu začaly plnit slzami. Byla jsem zoufalá a měla jsem o něj veliký strach. Louis konečně od sebe pomalu odlepil víčka a podíval se na mě. Jeho oči byly jiné. Celé rudé plné slz.

" B-bunda..sáček" vysloví ze sebe neslyšně a já vyběhnu z postele jako namydlený blesk. Rychle seběhnu všechny schody a běžím do předsíně, kde prohlížím kapsy jeho černé kožené bundy. Ruce se mi třesou jako Louisovo tělo, které leží na posteli. Uleví se mi když konečně nahmatám sáček a ještě s něčím. Rychle to všechno vyndám. Zadívám se na tu druhou věc než na sáček. Nevěděla jsem, že tohle nosí u sebe. Kdo to vůbec je? Neřeším to a vrátím to zpět a rychle spěchám do schodů do Louisovo pokoje. Vběhnu do něho a oči se mi víc naplní slzami, když ho znovu spatřím. Napřahuje k sáčku ruku a pak si všimnu, co v tom sáčku je.

" To jsou drogy?" vyjeknu zírajíc na bílý prášek v sáčku.

" Rose.. Prosím.. Dej mi ho" prosí mě s velkými pomlkami. Zadívám se do těch modrých oceánů ve kterých je velká prosba. Měl absťák to bylo jasné. Bylo mi ho tak líto, když vidím jak se trápí. Ale trápí se kvůli svinstvu! Mám pocit, že bych mu ho neměla dát, ale pak mě moje svědomí přesvědčí. Dám mu sáček a s brekem vyběhnu z pokoje do koupelny, kde se zamknu a sesunu se po studených dlaždičkách. Tohle nemusím vidět. Bolí to když víte, že tohle on bere. Nechci ho ani vidět. Nejradši bych se sebrala a šla domů. Bylo by mi jedno jestli by mě hned na prvním rohu nezastřelil jeden z gangu, který po mě jde. Mám pocit, že už to dál nezvládnu. Mohlo mi být jasné, že v tomhle jede. Ach bože, proč jsem tak pitomá.

" Rose?" uslyším za dveřma Louisovo hlas a další proud slz steče po mých tvářích.

" Běž pryč!" vykřiknu a přitisknu si kolena k sobě. Zabořím do nich hlavu a hlasitě, nepřetržitě vzlykám. Slyšela jsem kroky, které se pomalu vzdalovaly. Asi to vzdal. Semkla jsem rty v přímku a na novo se rozbrečela. Nemám na to být s ním pod touhle střechou. Nebudu tu s feťákem. Když jsem po pár minutách usoudila, že je pryč, zvedla jsem se ze studené země, otřela si slzy z tváří a pomalu vyšla z koupelny. Neslyšně jsem seběhla všechny schody a utíkala ke vchodovým dveřím. Určitě je má otevřené, kvůli Niallovi, který mě měl dneska opět hlídat. Otevřela jsem je, ale to jsem si nevšimla, že mě Louis zahlédl. Vyběhla jsem ze dveří do pršavého, zataženého počasí. No super. Musí zrovna teď pršet?

" Rose!" slyším za sebou volání mého jména, jenž vycházelo z Louisovo úst. Běžela jsem, jak nejrychleji jsem mohla. Srdce mi bilo, jako splašené měla jsem pocit, že plíce mám v jednom ohni. Myslíte si, že jsem mu utekla? Tak to jste na jednom velkém omylu. Chytl mě pevně okolo pasu po pár metrech. Asi by mi to mohlo být jasné. Byla jsem celá promočená a zmrzlá až na kost. Díky ti bože, že jsem šla spát komplet oblečená.

" Pusť mě Lousi! Nech mě být!!" šiju sebou v jeho pevném stisku a znovu se plně rozbrečím. Po chvíli mi dojdou síly a já se mu poddám. Otočí si mě k sobě a podívá se mi lítostně do očí. Sklopím zrak a poraženě si opřu hlavu o jeho hruď. Objal mě pevně a já jeho. Nejradši bych teď byla doma s plátnem a tužkou.

" Prosím přestaň s tím.. Prosím Louisi" žádám ho sebevíc a přitom čichám jeho vůni.

" Nejde to jen tak"

" Tak to nejde i s náma" odvětím mu a znovu se od něj odtahuju.

" Rose počkej" prosí mě, ale to já se mu vyvlíknu z jeho sevření a utíkám od něj pryč. Má to ještě cenu s ním být? Možná ne možná jo, ale teď ho nechci ani vidět. Jsem ráda, že se mě nesnaží znovu chytit. Konečně jsem znovu svobodná. Nechci už s ním mít nic společného. Odjedu z města a nemusím se starat o žádnou zatracenou mafii a už vůbec ne o Louise. Můžu být zase sama a sama sebou..

Běžím rušnými ulicemi města až to konečně zpomalým a dojdu do svého bytu normálním krokem. Když ho konečně uvidím spadne mi velký kámen ze srdce. Vyštrachám klíče z kapsy a vejdu do budovy. Hned mě polije hřejivé teplo. Tak tohle teď potřebuju ze všeho nejvíc. Dojdu do čtvrtého patra a s velkým nádechem vstoupím. Všechno bylo na svém místě. Obrazy, doplňky, nábytek prostě všechno.. Ale mrzí mě, že mi už nikdy naproti nepříjde malá Hope. Zamknu za sebou a jdu do obýváku. Nebyla tam ani nápis na zdi. Setřela jsem si slzu, která stekla po tváři nad pomyšlením na Hope a vydala se do koupelny. Teď by bodla vana. Svékla jsem ze sebe promočené oblečení, napustila si vanu horkou vodou a ponořila se do ní. Tak tohle jsem potřebovala. Nemyslela jsem na nic jiného než na Louise. Je tohle konec? Už se nikdy neuvidíme? Tyhle otázky se mi honily pořád v hlavě. Nechci ho pár dní vidět. No možná nikdy. Zítra si zařídím letenky a pojedu studovat umění do Ameriky. Doufám, že mám dost peněz na svém soukromém účtu po rodičích.

Každou chvíli začala voda stydnout a já vylezla. Obmotala jsem kolem sebe ručník, vlasy si dala do turbanu a šla do svého pokoje se převléct. Už jsem tam zůstala a koukala na notebooku na filmy. Pak jsem vyčerpáním usnula.

Probudila jsem se až večer, když už se začalo stmívat. To jsem spala skoro celý den? To jsem musela být hodně vyčerpaná. Promnula jsem si obličej a přiměla své tělo aby si sedlo. Lákalo mě se podívat na jemně červenou oblohu za oknem. Vždycky mě to láká. Pomalu vstanu z postele a jdu se podívat. Krásná červená se prolíná s oranžovou a fialovou. Kolikrát už jsem tohle namalovala. Což mi připomíná, že zítra půjdu do obrazárny. Nebyla jsem tam dva dny, paní Greenová bude šílet. Ušklebím se pro sebe a už chci jít do kuchyně pro něco dobrého, ale zarazí mě černé auto, které stálo před domem. To auto jsem hned poznala a věděla o koho jde..

My criminal boy/ L.T.Kde žijí příběhy. Začni objevovat