My criminal boy/ L.T.

42. Kapitola

Rose's pov

Nebylo tak snadné, zadržovat slzy, které se tlačily do mých očí. Zima mě ovynula jako peřina, husina se rozlezla po mém těle. Pára mi šla od pusy, když jsem vystoupila z letadla. Táhla jsem za sebou kurf, držela ho v ruce co nejpevněji. Srdce mi bilo tak, že jsem jeho tep slyšela v uších. Snadné nebylo ani chodit. Smutek, bezmoc, utrpení mě tížily. Nohy se mi mírně podlamovaly až jsem se bála, že spadnu. Měla jsem hlavu myšlenek, na které jsem chtěla tak zapomenout. Chtěla jsem zapomenout na bolest, na Hannah a Rebeccu, na Harryho, na Louise. Hlavně na něho. Vždy když jsem na něho pomyslela slzy se natlačily více do mých očí. Takže pokaždé. Přemýšlím o tom, jestli to je chyba, že jsem odjela. Mohla jsem tam zůstat. Být ve svém bytě, strávit tam devět měsíců v osamění- teda, pokud by za mnou nechodily holky, ale o tom silně pochybuju. Kdo by chtěl trávit čas zrovna se mnou- a potom porodit mé a Louisovo dítě. Začala bych chodit do práce a vychovávala bych ho sama. Neměla bych už konečně strach, že by mě někdo zabil, protože bych už nebyla s ním. Ale pro jistotu jsem letěla sem. Už žádný Louis. Už žádná mafie. Už žádný strach. Jen já a to dítě. Budu se snažit, aby mělo šťastné dětství.

Ulice Ottawy jsou vážně krásné. Neonové nápisy na barech jasně svítí, ze stánků se line vůně sladkého pečiva a lidé se snaží do vás nevrazit. Sníh se třpytí jako diamant. Začíná se mi tu pomalu líbit. Mezi těmi neonovými nápisy jsem hledala hotel. Po půl hodině hledání jsem to vzdala a zeptala se náhodného kolemjdoucího. Ten mě nasměroval na White Street. Celá zmrzlá jsem vešla do hotelu, jenž jsem našla a šla k pultu, kde za ním seděla blonďatá dvacetiletá paní. Na nose měla brýle a byla oblečená v bílé halence a černé sukni. Své zlatavé vlasy měla sepnuté v drdolu. Moc jí to slušelo.

" Dobrý den, přejete si?" promluvila na mě milým hlasem.

" Dobrý den, prosila bych jeden jednolůžkový pokoj" lehce jsem se usmála a vytahovala z tašky peněženku. V duchu jsem se modlila, abych na něj měla dostatek peněz.

" Dobře" přikývla a naťukala něco do počítače. " Jste angličanka?" Zeptala se.

" Ano" přiťakala jsem.

" No jo, přízvuk mluví za vše. Poprosila bych vás o 12 dolarů a 35 centů" pohlédla na mě s úsměvem. Nervozita se mi po jejích slovech rozlezla do celého těla. Kousla jsem se nejistě do rtu a vysypala všechen obsah z peněženky. I když jsem to tam začala počítat, věděla jsem, že na to nemám. Dohromady jsem napočítala 7 dolarů a 13 centů. S nejistotou ve tváři jsem se na ní podívala.

" Tolik nemám" informovala jsem jí. Paní mi nejistý pohled vrátila.

" Je mi to líto, ale-"

" To je v pořádku, najdu si něco jiného" Dala jsem všechny peníze zpátky do peněženky a s rozloučením jsem opustila hotel. S dalším návalem slz jsem se rozešla ulicí s kufrem za sebou. Musím najít ještě něco levnějšího. A já to najdu. Musím to najít. Jinak dnes přespím na ulici.

Po několika hodinách marného hledání začalo slunce zapadat. Zdálo se, že mráz je s postupujícími sekundami horší a horší. Teď už nešimral na tvářích. Začal nepříjemně štípat. Nohy jsem měla těžší a těžší. Už jsem si potřebovala sednout. Zastavila jsem se u jednoho malinkého obchůdku. Před výlohou jsem položila svůj kufr a vytáhla z něj deku. Ještě jsem položila tašku na něj než jsem si na něj lehla a přikryla se. Byla jsem bezdomovec. Trvalo dlouho než jsem si to uvědomila. A bylo to strašný. Teď už jsem nechala slzám volný průběh. Nikdo na ulici nebyl, nikdo už nikam nešel, ani auta nejezdila. Byla jsem tu sama. Ležela jsem na kufru, hlavu jsem měla položenou na tašce a jen tišše oddechovala. Někdy mé hrdlo vydalo vzlyk. Někdy se mé tělo otřáslo zimou. Někdy mi srdce poskočilo bolestí a smutkem tak, že se mi tep rychle zvýšil. Pomalu začínala být tma. Až hvězdy, na které jsem se koukala mě uklidnily. Ne o moc, ale uklidnily. Něco zítra najdu. Věřím v to. Už jsem jednou spala venku. Nebylo to na ulici, ale v lese. S rodiči. Pamatuju si, že jsme stanovali. Nebyla taková zima, jako je teď. Byla to horká noc a my s tátou jsme leželi pod oblouhou, na které svítilo miliony hvězd. Táta říkal, že když budu ztracená, mám najít polárku. Ale nejdřív mám poslouchat své srdce než se vydám tou správnou cestou. Bylo mi pět, takže jsem to ještě nechápala. A teď je mi dvaadvacet, ležím pod jinou oblohou, dívám se na polárku a mám pocit, že moje srdce prahne po nějaké cestě, která by vedla k zpátky k Louisovi. Jenže mé srdce bylo už tolik potrhané, tolikrát zlomené, že nevědělo, co dělá. Vždycky jsem poslouchala srdce. Bohužel, díky němu jsem skončila právě tady. Na ulici. V zimě, plačící pod tím milionem hvězd a doufajíc, aby to dítě, které rostlo ve mně přežilo tuhle mrazivou noc. Už nejsem tak silná jak jsem si myslela. Je ze mě troska. A jen kvůli němu. Vážně to všechno vyčítám Louisovi? Už musím být hodně unavená. Zavynila jsem si to sama. Neměla jsem se do něho zamilovávat. Neměla jsem mu věřit. Neměla jsem poslouchat své srdce. Ten pocit, co mi proudil v žilách byl horší a horší. Víčka se mi pomalu zavírala. Pláč ustál. Než jsem upadla do spánku, zahlédla jsem, jak slinicí projelo jediné černé auto.