Soulmates /GirlxGirl-Clexa/

11. Pěst

Alycia:

Vyběhla jsem ze třídy a bylo mi jedno, jestli mě někdo pozoruje nebo ne. V tu chvíli jsem vnímala jenom zrychlený dech a tlukot srdce. Vyběhla jsem ze školy a zastavila se pro nádech. Otevřela jsem pusu a otočila se na školu. V tu chvíli mi naskočily vzpomínky a já začala zmatkovat. Nedokázala jsem se uklidnit. Rozběhla jsem se a ani jsem nevěděla kam mám namířeno. Jen jsem potřebovala vypadnout... od Elizy a školy. Doběhla jsem do lesa a sedla si. Dala jsem dlaně na obličej a protřela si oči. Podívala jsem se na prsty a cítila mokré slzy. Stiskla jsem ruku v pěst a zhluboka se nadechla. Rozhlídla jsem se a došlo mi, že vůbec netuším kde jsem. Snažila jsem se najít východ z nekonečného lesa. Procházela jsem ho asi deset minut, když najednou, mi zabrněl mobil a já se podívala co to je. Vypadalo to jako bych celou dobu neměla signál a teprve teď mi naskočil. Měla jsem tam sms a nepřijaté hovory od Melanie, Jacoba a dokonce i Elizy. Když jsem uviděla Elizine jméno, zhluboka jsem se nadechla a začala si utírat slzy, které tekly proudem. Lehla jsem si na zem a přiložila dlaně na obličej. V hlavě mi lítalo nespočet otázek. Byla jsem neskutečně zmatená. „Měla Eliza pravdu? Bylo by možné, že... ne já... já nejsem taková." řekla jsem si a utřela slzy. Vzpomněla jsem si na to co říkala Eliza: „Tvoje srdce to takhle cítí...".  „Eliza měla pravdu.. moje srdce to opravdu takhle cítí.". Zhluboka jsem se nadechla a rozložila ruce kolem sebe. Do dlaní jsem chytila hlínu a špínu ze země.

Rozzuřeně jsem se napřáhla a hodila to opodál. „Nemůžu být taková.. moje rodina mě v životě nepřijme a co teprve mé okolí..." nechala jsem myšlenky plynout a rozbrečela se ještě více..

Eliza:

„Alycio!" zavolala jsem na ní.

Zastavila se a pomalu se otočila. Když jsem uviděla, ten pohled plný bolesti a zmatení, vlily se mi do očí slzy. Když v tom řekla: „Nejsem taková!" a vyšla ze třídy. Já tam šokovaně stála a rozdýchávala to. Hlavou mi proletělo: „A co jsi čekala, že se stane? Že ti padne do náruče? Že si to přizná? Ty jsi tak blbá!". Rozběhla jsem se za Alyciou, ale když jsem vyšla ze třídy, nikde ji neviděla. Rozběhla jsem se k její třídě. Uvnitř taky nebyla. Rozběhla jsem se na záchody, ale tam taky nebyla. Nakonec mě napadlo, že by odešla. Rozběhla jsem se před školu a rozhlídla se. Nikde nic. Vytočila jsem její číslo a čekala. Ozvalo se pípání a mi došlo, že si asi vypnula mobil. „Že to nejde lehce neznamená, že bych to neměla zkoušet dál... zkoušet a přesvědčit ji, že mezi námi něco je." řekla jsem  si a zamračila se. Vytáhla jsem mobil a napsala jsem Amber sms.

Eliza: s.o.s -před školou

Amber: 5min

Když Amber přišla, hned jsem jí objala a začala s vyprávěním. Měla nechápavý obličej, ale překvapila mě a řekla: „Pokud k tobě něco cítí, zjistí to. Musíš jí dát čas.".

„Já vím.. jen mi to strašně ubližuje... prostě jí takhle vidět. Několikrát jsem si říkala, že toho nechám jen, aby se netrápila. Ale už jsem jí určitě zmátla a vsadím se, že hledá odpovědi. Někdo jí musí říct, že ty odpovědi jsou uvnitř ní." řekla jsem a chytila se za hlavu.

„Máš pravdu je už pozdě. Nedá se to vrátit."

„Kdyby jsi jí viděla. Vím to.. ona ke mě něco cítí. Pamatuješ si na Nicky?"

Amber kývla hlavou a čekala co řeknu.

„Odmítla mě hned.. nijak jí to nerozhodilo prostě věděla, že taková není, takže ji to nijak nevzalo. Ale Alyciu to zasáhlo."

„Možná tě měla moc ráda.. myslím jako kamarádku a viděla s tebou budoucnost. Pařby a filmové večery.. jako to máme my. Určitě jsi ji překvapila." řekla Amber a pohladila mě po rameni.

Otočila jsem se na ní a řekla: „Ale já to viděla. Její oči vždycky tak září a prostě...".

„Já tě chápu. Někdy někoho tak moc milujeme, že si myslíme věci, které se doopravdy nestaly." řekla a lítostivě na mě pohlédla.

„Nevím jestli to zvládnu jí vídat.. tady ve škole." řekla jsem a začala ji brečet na rameni.

„Neboj.. bude to bolet. Ale my ti s tím pomůžeme." řekla a začala mě hladit po vlasech.

„Děkuji Amber... vážně moc děkuji." řekla jsem a snažila se popadnout dech.

„Od toho tu jsem."

Seděli jsme tam v obětí asi pět minut, když jsem se odhodlala a řekla: „Měli by jsme jít zpátky do školy. Musím něčím zabít čas, jinak bych na ní pořád myslela a pořád jen brečela."

„Tak pojď.."

Zvedli jsme se a rozešli se. Rozloučila jsem se s ní u její třídy. Rozešla jsem se na záchod a opláchla se vodou. Potom si to namířila ke skříňkám a vzala učebnice. Rozhlídla jsem se po prázdné chodbě a počkala než zazvoní. Zazvonilo a já si to namířila do třídy. Sedla jsem si do poslední lavice a pustila si do sluchátek R.LUM.R - Frustrated. Chvíli jsem přemýšlela a potom se rozhodla jí napsat sms.

Alycia:

„Nejsem taková.. určitě ne.. moje srdce je jen zmatené. Potřebuje lásku... kluka. Jacoba.." řekla jsem si a pomalu se zvedla. Oprášila jsem se a vytáhla z kapsy mobil. Podívala jsem se na zmeškané hovory a začala číst smsky.

Melanie: Kde jsi? Doufám, že dnes přijdeš.

Jacob: Jsi v pořádku? Kdy přijdeš?

Najedou mi přišla další sms. Bez přemýšlení jsem ji otevřela a začala číst. „Omlouvám se, neměla jsem to dělat. Byla to hloupost. Pochopím, když si budeme od sebe udržovat odstup." Přestala jsem číst, protože si uvědomila, že je to od Elizy. Rozešla jsem se a snažila zapomenout na to, že jsem to nedočetla. Tak moc mě zajímalo co tam je napsané.. nevydržela jsem to a pokračovala ve čtení: „Teda spíše to chci... nedokážu být v tvé blízkosti. Příliš by mi to ubližovalo. Promiň, že jsem tě dostala do téhle situace." přečetla jsem si to a nevěřícně otevřela pusu. Zastavila jsem se a snažila se to rozdýchat. Nešlo to. Z ničeho nic jsem se svezla k zemi a hodila s mobilem. Začala jsem cítit hroznou bolest na prsou a pomalu narůstající napětí. Začala jsem zrychleně dýchat.. „Nemůžu... potřebuju někoho u sebe..." hbitě jsem se zvedla a doběhla pro mobil. Očistila jsem ho a začala psát:

Alycia: Moc tě potřebuju. Nevím kde jsem .. běžela jsem ze školy směrem na sever a potom se snažila najít východ z lesa. Prosím! Potřebuju tě Jacobe!

Po chvilce mi zavolal.

„Kde jsi?" řekl vystrašeně Jacob.

„Já ne-nevím.. někde v le-lese." snažila jsem se popadnout dech.

„Už za tebou jdu vydrž! Co kolem sebe vidíš?"

„Stromy, keře a rostliny.. pro-prostě les."

„Uklidni se a dýchej. Zhluboka dýchej.. je tam něco nezvyklého? Nebo je tam někde nějaký kopec?"

„Kopec t-tu je.."

„Vylez co nejvýše ... tak tě najdu."

„Dobře.."

„Vidím tě! Otoč se!" 

Otočila jsem se a uviděla ho. Rozběhla jsem se a skočila mu do náručí.