Probudila jsem se a zjistila, že je venku pořád tma. Pomalu jsem se zvedla od Elizy a rozešla se do koupelny. Osprchovala jsem se a potom si udělala ranní hygienu. Na chvilku jsem se zastavila před zrcadlem a v duchu si řekla: „Měla bych teď odejít? Bude se mě Eliza vyptávat když zůstanu? Ještě nejsem připravená o tom mluvit.. nechci o tom mluvit. Půjdu než se vzbudí... Nechám ji tu někde vzkaz, aby se o mě nebála.". Rozešla jsem se do pokoje a potichu si začala balit věci. Dopsala jsem vzkaz a v duchu ho přečetla: „Neboj se o mě. Chvíli budu mimo město. Musím vyřešit jisté věci, které se týkají mé minulosti. Děkuji za vše, vážím si toho. Ozvu se.". Zhluboka jsem se nadechla a rozhlédla se po pokoji. Všimla jsem si nástěnky s naší společnou fotkou a rozešla se k ní. „Tahle je hodně dobrá.." řekla jsem si a široce se usmála. Oddělala jsem připínáček a vzala fotku s sebou.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Nastartovala jsem a namířila si to do New Frome. Projížděla jsem kolem školy. Vzpomněla jsem si na začátky s Elizou. Vzpomněla jsem si taky na Amber a Melanie. Začala jsem v hlavě projíždět vzpomínky od samého začátku a není divu, že mi ukápla slza. Utřela jsem oči a pokračovala v jízdě. „Řídím.. neměla bych se ničím rozptylovat." řekla jsem si a pevně stiskla rty. Jela jsem už něco přes dvě hodiny a zbývaly mi ještě další hodiny jízdy. Zaparkovala jsem u obchodu a nakoupila nějaké jídlo a novou mapu. Ta moje už totiž byla zastaralá a politá kávou.
Po nákupu jsem si sedla na kapotu a rozevřela mapu. „Tady to je.." řekla jsem si radostně, když jsem uviděla nápis New Frome. Udělala jsem si systém v jídle a uklidila tašky do kufru. Nasedla jsem a nasadila mapu na držák. Po dálnici jsem měla strach, aby se to auto nerozpadlo. „Co jsem to koupila za krám?!" řekla jsem si a udržovala rychlost jízdy. Už jsem vjížděla do městečka asi deset kilometrů před New Frome. Začali se mi vracet vzpomínky na dětství. Často jsme tady s mámou jezdily, vždy měli lepší bazén než my v New Frome. „Tolik vzpomínek.." řekla jsem si a ušklíbla se. V rádiu mi začala hrát oblíbená písnička Hozier - Like Real People Do. S úsměvem jsem se rozhlížela po okolí a zpívala si. V jedu chvíli jsem zapomněla na všechny starosti a užívala si. Cestování mě vždy naplňovalo a vzbuzovalo ve mě lepší já. Už bylo na čase něco podniknout a přesně tahle cesta mi připomněla kdo vlastně jsem. Připomněla mi, že už jsem se v reálném světě začala ztrácet a nechala ho mě změnit. „Příliš jsem se přizpůsobila, ale s tím je konec.. už zase vím kdo jsem." řekla jsem si a široce se usmála. Vjížděla jsem do New Frome a nejenom dobré vzpomínky zaplnily moje myšlenky. Musela jsem na chvíli zastavit. Vystoupila jsem a opřela se o auto. Pomalu jsem se svezla na zem a v hlavě si opakovala: „Nezvládnu to, neměla jsem sem jezdit. Je toho na mě moc.". Dala jsem si ruce na obličej a rozdýchávala to.
Po chvilce jsem se vzchopila a prudce se zvedla. „Dokážeš to.. nejela jsi takovou dálku, aby jsi to vzdala. Najdeš Rosalie a dozvíš se víc o svojí mámě!" zařvala jsem si v duchu sama po sobě. Nasedla jsem do auta a dojela do centra New Frome. Zastavila jsem u úřadu a nachystala si potřebné informace. Vlezla jsem dovnitř a na recepci se zeptala: „Dobrý den je tu někde místo, kde bych si mohla zjistit adresu a nebo telefonní číslo od Rosalie Menhenové nebo Manhanové.. nejsem si jistá jak to bylo."
